Přijela jsem k parku, táta už tam na mě čekal. Měl hlavu sklopenou a byl zamyšlený. Trochu jsem se ho bála. „Ahoj!" křikla jsem na něj. „Ach... ahoj, musíme si doma pořádně promluvit." Odpověděl mi smutným a utrápeným tonem. Na to jsem mu neodpověděla. Celou cestu jsem myslela na to co se asi tak mohlo stát.
Přijeli jsme domu a máma seděla za stolem s hromadou papírů. Přišla jsem k nim. Táta se taky posadil. To co mi pak řeky mi vyrazilo dech.
„Diano, víš... pojišťovna ti už nechce uhradit další léčbu. Ani nevím proč, jen nám sdělili, že máš léčbu do konce tohoto roku a dál si to už musíš platit sama." Řekl mi smutným tonem táta.
„Co? Ale... vždyť to nejde, jsem přece pojištěná." Odvětila jsem dost nechápavě.
„Jo to vím, taky tomu moc nerozumím." Odpověděla mi máma.
„Co mám teď teda dělat? Já nechci zůstat na vozíčku, ale nemáme tolik peněz na další léčbu." Řekla jsem.
Byla jsem vyděšená, bylo mi v tu chvíli hrozně. Ano vím, že se s tím lidé dokázali poprat a mají teď práci i rodinu ale já bych tohle asi nedokázala.
„No víš... máme pro tebe ještě jednu správu." Řekl táta. „Víš moc dobře, že to mezi mnou a mamkou už dlouho moc neklape."
„Jo... to jsem si bohužel všimla, nejsem slepá." Odpověděla jsem mrzutým tonem.
„S mámou jsme se rozhodli, že bude lepší, když už nebudeme spolu. Necháme se rozvést." Řekl mi táta s poklidným tonem a utrápeným výrazem ve tváři.
Já jsem byla totálně v šoku. Srdce se mi touto správou rozskočilo na dvě půlky. „Co!!! Proč?" odpověděla jsem. Po tváři se mi skutálela slza. Bylo mi v tu chvíli strašně. Rodiče jsou můj vzor. Hrozně moc je miluju a nechápala jsem, proč už se nemají rádi.
„Nic si z toho nedělej není to tvá vinna jen už se prostě nesneseme v jedné místnosti. Dětem to chceme říct až později, chceme si dát ještě čas, než si doděláš střední školu." Řekla máma.
„Jen jí řekni proč? Proč už mě nemáš ráda. Tvoje maminka si totiž našla jiného a více zajištěného chlapa víš." Řekl táta mámě a mě.
„Jo jasně sváděj to zas na mě, ty totiž nic jiného neumíš, jsi totiž..." odpověděla máma a začala se s tátou hádat.
Já už jsem měla dost. Bylo mi to strašně líto. Hádka dál pokračovala a já jsem šla radši se zlomeným srdcem a pláčem spát. Opravdu mi nebylo dobře. Nejen že jsem byla trochu opilá, neměla jsem peníze na léčbu a rodiče už se nemají rádi. Nebylo mi tak líto mě ale spíš dvojčat. Já bych se z toho nějak vylízala, ale sourozenci to budou mít těžké. Všechno se mi to hromadilo. Měla jsem depresi. Rozbrečela jsem se a zůstala jsem ležet na posteli. Rodiče se vedle pořád hádali. Bohužel jsem z toho byla tak mimo, že se mi vrátilo mé sebepoškozování. Bylo toho na mě moc.
Ve snu se mi zdálo o tom, jak tančím s Domčou a jak se mí rodiče mají hrozně moc rádi. Po probuzení mi došlo, že to byl bohužel jen sen. Vzbudila jsem se asi v pět ráno a zůstala jsem do rána vzhůru. Se zlomeným srdcem jsem si ošetřila ruku z večera a jen jsem ležela na posteli a přemýšlela, jak to se mnou bude dál. Už jsem neměla naději na světlé zítřky.
