Probudila jsem se v bílé místnosti. Myslela jsem si, že jsem po smrti, co bych taky jiného očekávala od srážky s vlakem. Jenže jsem cítila na své ruce tlak. Viděla jsem rozmazaně. Dalo mi práci pořádně zaostřit. Až poté jsem si všimla muže sedící vedle mě. To on mě držel za ruku. Vzpomněla jsem si, že to byl můj přítel. Tím mi došlo, že jsem to asi nejspíš přežila, ale ani tak jsem si nemyslela, že na tom budu nějak dobře. On spal. Nechtěla jsem ho probudit, ale nejspíš ho vzbudil můj pohyb. Zvedl se a podíval se na mě. Měl zarudlé oči a slzy na tváři, ale už nebyl smutný, usmíval se a já se musela taky usmát. Byl to krásný pocit vidět ho vedle mě. „Lásko." Řekl Dominik. „Jsem tak šťastný, že ses konečně probudila." Zvedl se a políbil mě. Jeho sladký polibek jsem nutně potřebovala. Jenže jsem se náhle začala bát, začala jsem zpanikařit. „Kde to jsem? Co se stalo? Co je za den?" Řekla jsem.
Sama sebe jsem se začala ptát. Co se se mnou vlastně stalo? Je ta holčička v pořádku? Proč necítím nohy? On mě začal hned uklidňovat.
„Jsi v nemocnici, je teď patnáctého srpna a ... byla jsi strašně dlouho mimo. Strašně jsem se o tebe bál. Lásko. Co jsi mi to udělala, tak moc jsem se bál." Odpověděl mi Dominik. Jeho hlas zněl strašně nešťastně. Schoval hlavu do peřin a já věděla, že ho tohle všechno totálně ranilo.
V tom do pokoje vtrhl nějaký pán v bílém plášti. Představil se mi jako primář této nemocnice. „Jsem doktor Adam Fridrich, byla jste přes měsíc a půl v kómatu..." Řekl doktor. Zněl jako by mi chtěl něco důležitého říct. Já jsem byla nervózní a tak jsem ho zastavila. „Pane doktore, laskavě mi hned řekněte, jak jsem na tom... prosím." Skočila jsem mu do řeči. „Dobrá tedy. Utrpěla jste vážný otřes mozku a máte několik zlomených žeber. Měla jste na několikrát zlomeninou ruku a vyhozené rameno. A vaše nohy na tom byli také dost špatně a to nejhorší bylo poškození páteře, které vedlo k dočasnému ochrnutí dolních končetin. Ruce i nohy jsme vám zachránili, ale s páteří a s rehabilitací budete mít chvíli problém." Odpověděl doktor. Po této diagnóze jsem strnula. Byla jsem zmatená. „To znamená, že budu chodit o berlích?" zeptala jsem se. „Bohužel budete ze začátku na vozíčku, ale pokud se budete snažit, tak se asi za necelý rok postavíte na vlastní nohy." odpověděl doktor. Pořád jsem nevěřila tomu, že jsem živá a ještě do toho jsem měla pochopit, že budu na vozíčku. To na mě bylo moc.
Dominik se na mě podíval a smutně sklopil hlavu. Podívala jsem se na doktora a zeptala jsem se: „Dobrá... a jak to se mnou bude dál?" zeptala jsem se. „Bohužel je dost možné že rehabilitace nezaberou, ale vy jste mladá a silná, takže pokud budete cvičit, nemusíte se bát, že byste byla doživotně na vozíčku, jen tomu musíte dát čas. Pošlu vás na nějaké rehabilitace. Budu muset jít, ještě se na vás přijdu podívat. Tak na shledanou." Odpověděl doktor. „Na shledanou!" Odpověděla jsem, ale asi mě neslyšel. „Ty to zvládneš, budu tu s tebou." Řekl Dominik.
Jistě že to zvládnu, nic to není, jen budu chodit na rehabilitace a za chvíli už budu v pořádku. Řekla jsem si v duchu. Bohužel to nebylo tak růžové, jak jsem si myslela. Po dalších návštěvách lékařů a po několika vyšetření jsem zjistila, že rehabilitace budou dost obtížné a že mi to zabere nejméně dva roky a také bylo dost možné, že se můj stav nikdy nezlepší. Což mě dost sráželo na kolena. Nějak mi to pořád nelezlo do hlavy. Měla jsem ještě aspoň deset dní zůstat v nemocnici na pozorování. Jelikož jsem byla dlouho v kómatu, tak se mi tělo zahojilo rychleji. Po večerech jsem měla čas přemýšlet. Došlo mi, jak blízko jsem byla smrti. Došlo mi, že poprvé zmeškám každoroční lyžování s mými nejlepšími přáteli. Ohmatávala jsem si nohy a skoro jsem je necítila. Bylo to zvláštní. Neměla jsem skoro žádnou naději něco se sebou dělat. Proč taky? Stejně už nebudu nikdy dělat to, co chci. A pak mi došlo to nejzávažnější. Škola! Tyhle prázdniny jsem se měla učit na maturitu, teď jsem to nemohla stihnout. Bože... byla jsem zoufalá a bylo mi do pláče. Skoro každou noc jsem usínala s pláčem. Neměla jsem chuť na nic. Měla jsem černé myšlenky.
