Už od začátku dne jsem věděla, že se něco bude dít, ale netušila jsem co. Můj den probíhal úplně klasicky. Jela jsem tramvají a doufala jsem že, zas potkám Jirku a popovídáme si, ale to se nestalo. Asi jel jinou tramvají. Jenže pak mi došlo, proč jsem měla takový blbý pocit.
Před školou byli nějaká auta a hromada lidí. Já jsem se jen snažila dostat se do školy, ale zastavili mě a začali si mě hned fotit a vyptávat se mě na nějaké věci ohledně té mé nehody. Neměla jsem na ně náladu. Co jsou zač? Kde se tu vzali? Já nechci nějakou pitomou publicitu. Před školou stála Miriam obklopená davem lidí. Hned co mě spatřila, přiběhla ke mně a snažila se mi pomoct do schodu.
„Tihle lidé jsou jen normální hyeny." Řekla urazeným tonem Miri.
A měla pravdu. Vrátný je za druhé dveře nepustil, konečně jsem si mohla oddechnout.
„Co jsou sakra zač?" řekla jsem a podívala jsem se na Miri.
„Na mě se nedívej" Odpověděla mi. „Vůbec netuším, kde se tu vzali. Ptali se mě, co se ti stalo, jak se to stalo a tak. Jen by mě zajímalo, kdo jim to řekl."
„Jo tak to mě taky." Řekla jsem ji.
Ve škole to nebylo o moc lepší. Co se týče obecné výuky, to ještě nějak šlo. Jen mě dost uráželi některé řeči. Tak například jsem jednou byla na matematice a profesorka po mě chtěla, abych šla před tabuli anebo rozdala testy.
„To snad nemyslí vážně?!" řekla jsem si vždy a podívala jsem se na ní vražedným pohledem.
Někdy jsem vážně měla sto chutí ji něčím probodnout.
V laborkách už to bylo těžší, nedosáhla jsem na některé přístroje tak mi museli pomáhat spolužáci, to bylo dost nemilé. Nerada někoho obtěžuju, už abych zas chodila. Tam jsem se hodně bavila s jedním mým kamarádem Patrikem. Minulé roky jsem mu v laborkách hodně pomáhala s prací, tak mi to teď oplácí. Je to docela milý kluk a celkem se mi líbí, ale mám Domču a to mi stačí. V tom mi zavolal Jirka, jestli nemám čas na pokec.
"Ahoj, jak se máš, neruším?" Zeptal se nesměle.
„Já se mám dobře mám teď laborky, ale klidně můžeš mluvit... neuvěříš, co se mi dnes stalo!" odpověděla jsem.
„Tak povídej." Řekl.
„Dneska před školou byli nějací lidé asi nějací novináři nebo co. Ptali se mě na tu nehodu a tak. Strašně by mě zajímalo, jaký blb jim to řekl." Odpověděla jsem se smíchem.
On zmlkl a jen říkal: „Ehm..."
Já na něj: „Co je děje se něco?" V tom mi to asi došlo, ale nebyla jsem si jistá.
„Ehm... no... to jsem byl já." Řekl.
„COOO!!!!" Sakra! Že já jsem něco říkala, zase ta naše prořízlá huba.
„Ježiši, já jsem hloupá, promiň, ale počkej... proč?" řekla jsem.
„No... ten příběh o tobě... co jsi mi říkala... jak jsi zachránila tu holčičku. To si prostě zaslouží ocenění, tak jsem tě přihlásil na cenu Statečnosti. Ty si to zasloužíš."Odpověděl.
„Co? Ale já nic takového nepotřebuju. Nejsem ta, co se honí za cenou a za penězi nebo za popularitou, já jsem to udělala, protože jsem chtěla jí pomoct." Odpověděla jsem.
„To vím, jsi úžasná, nikdo jiný by to neudělal, ty si to zasloužíš." Skočil mi do řeči.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Já ale peníze nepotřebuju, léčím se celkem dobře. Ale, je to od něj moc milé. No tak to je něco. Ještě jsem si s ním chvilku povídala, než přišla naše učitelka a naštvaně mi nakázala, ať jdu pracovat. No nic, hodně jsem se bavila s Emmou a Patrikem. Oni jediní si nemyslí, že jsem povrchní. Oni a mé kamarádky.
