Vyhlášení ceny se blížilo, ještě nezačala ani škola a já už jsem přesně věděla, kolik peněz potřebuju na svou léčbu a jak moc se budu muset uskromnit já i má rodina.
Předání cen se mělo uskutečnit první den školy. Že bych si prodloužila prázdniny? Říkala jsem si. Ne to ne, radši do školy půjdu. Za dveřmi jsou maturity a já si nechci dělat opravu na podzim. Vyslala jsem tedy svou mamku, aby tam šla místo mě. Moc se jí do toho nechtělo, ale já jí přesvědčila.
Ve škole jsem o tom nikomu neřekla, proč bych taky měla. A po škole mě čekalo překvapení. Před dveřmi na mě čekal Jirka. Měla jsem jet ten den sama domu, ale aspoň jsem teď měla společnost. Zapovídali jsme se a bylo nám dobře. Popravdě připadala jsem si jak v klubu vozíčkářů, ale nevadilo mi to.
„Dostanu nový vozíček, díky kterému si budu moct zatancovat s Joan na svatbě." Řekl mi.
„Páni! Kde jsi na to vzal"? Zeptala jsem se nevěřícně.
„No ... jak jsem zapsaný do toho klubu tak mi přišla na účet krásná částka. A to hlavně díky několika milým sponzorům." Odpověděl mi.
V tu chvíli mi došlo, že i já jsem tam zaregistrovaná tak bych tam o sobě mohla něco říct a možná by se mi poštěstilo. Ale teď mám aspoň tu cenu. Teda pokud jí získám.
V televizi jsem sledovala přímí přenos udělování této ceny. Nominovaná jsem byla já a ještě jeden kluk. Docela mě mrzelo, že tam nejsem, ale musela jsem se učit. Pro mě je přednější škola.
Dívala jsem se na televizi a zatajoval se mi dech. Svíral se mi žaludek jako před nějakou velkou zkouškou, a pak to přišlo.
VYHRÁLA jsem!!! Bože, to snad není možný. Jsem šťastná, konečně si můžu dovolit pořádnou léčbu. Tohle se muselo oslavit.
Další den jsem to všechno povyprávěla Dominikovi. Měla jsem cenu a tučný šek, ale pak mi došlo, že bych tím mohla pomoct někomu, kdo se jen tak nevyléčí. Na internetu jsem se přihlásila do té skupiny lidí, co žádají o pomoc. Nahrála jsem tam video o tom, co se mi stalo, jak si teď vedu a také s tím, že mám teď dost peněz na mou léčbu i na pomoc někomu jinému. V mžiku mi začalo psát tisíce zoufalých maminek, které mě žádali o pomoc, ale já měla finance jen a jednu pomoc. Pak mi napsala jedna maminka malého chlapce.
Ten měl rakovinu a potřeboval peníze na léčbu. S financemi byli asi tak na stejno jako já před malou chvílí. To jeho video. Když jsem viděla, jak běhá po nemocniční chodbě. Jak je šťastný za to že se ráno vůbec probudil. Chytlo mě to za srdce. Málem jsem se rozplakala. Takovíhle lidi potřebují pomoct. Tento chlapec byl malý měl nanejvíš 4 roky a ta jeho šťastná tvář. Neuvědomoval si jak špatně na tom je. Neznal nic jiného než nemocnici. Pro mě bylo jasné, komu ty peníze pošlu. Za takovýto obnos si maminka chlapce může dovolit protonovou léčbu, která je velmi drahá a normální lidé na ní nemají. Ve videu byla i ta jeho maminka celá nešťastná a žádala o pomoc. Nemohla jsem udělat jinak.
Hned po zhlédnutí videa jsem jim poslala většinu mých peněz. Nikomu by nepomohli tolik jako jim. Měla jsem z toho dobrý pocit. Zbytek jsem si nechala a na internetu jsem si zaplatila zdravotní zájezd do Karlových lázní. Měla jsem tam jet na celý týden, přesně v čas mého každoročního odjezdu na hory s mými kamarády. Snad jim to nebude vadit. Doufám, že se s nimi aspoň rozloučím.
