Dnes mě hodil do školy Dominik. Je pátek a já začínám se školou už v sedm hodin a deset minut, takže mě stihne Domča dovést do školy a stihne i svou školu.
Začínám laborkama. Hodně jsem si psala s Jirkou a povídala s Emmou a Patrikem. Když mi Emma pomáhala v jedné místnosti s leštěním korunek, prozradila mi něco zajímavého.
„Už nejsem s Erikem. Prostě to mezi námi už neklapalo." Řekla mi celkem smutným tonem.
„Jaj... to je mi moc líto." Odpověděla jsem ji.
„To nic stejně jsem ho už moc neměla ráda a lezl mi na nervy. Mám v merku někoho jiného." Řekla mi a mrkla na mě při tom.
„Nemyslíš snad... " odpověděla jsem a moc dobře jsem věděla koho tím myslí.
Ona se začala culit jako při výplatě.
„Aha..." Nevěděla jsem, co jí na to mám říct. Chvíli jsme si ještě povídali a pak jsme šli každá svou cestou. Jen mě poprosila, abych se ho zeptala, kdo se mu líbí. Nenávidím dohazovačství a nechápu, jak se někdo s někým může rozejít a hned si hledat jiného. Já bych se s Domčou nikdy nerozešla a už vůbec bych si pak nehledala náhradu. Přijde mi to divné.
O přestávce jsem si povídala ještě s pár holkami na chodbě. A opodál seděl Patrik. A, znáte ten pocit, když se na vás někdo dívá a vy nevíte proč? Říkala jsem si.: Mám snad někde sádru, nebo co se děje? Pak jsem si toho přestala všímat.
Poslední dvě hodiny laborek jsem měla volné. Práci jsem odevzdala s předstihem a tak jsem jen ostatním pomáhala nebo si hrála na mobilu anebo si povídala s kamarády.
Po laborkách jsme měli jen dvě hodiny a to mikrobiologii a matematiku. Na mikrobiologii jsem si zapisovala anebo spala. Je to taková ta poklidnější hodina, ale tu učitelku nesnáším. Vždy mě z ní bolí hlava. A co teprve matika. Nenávidím tu ***** učitelku. Když je někdo před tabulí vždy ho shodí před celou třídou a všechny ponižuje. Ale musíš jí lézt do prd*** jinak tě nenechá prolézt do jiného ročníku.
No co, poslední hodinu jsem myslela akorát na ty mé problémy a něco mi došlo. Proč se děti rádi vrací domů? Proč se domovu říká domov? Doma se cítíme jen tehdy, pokud tam na nás čeká někdo kdo nás má rád. Malé děti utíkají po škole domů k mamince nebo tátovi. Jen díky rodičům nebo aspoň jednomu rodiči se doma cítíme opravdu jako doma. Ale já už se domů netěším. Jsem ráda, když jsem kdekoli jinde než doma, bylo mi z toho smutno.
Jediný můj útěk z reality byla hodina piana každý pátek hned po škole. Už od prvního ročníku sem chodím a hraji si. Naučila jsem se jak známé skladby a tím myslím klasiku, tak i písničky při kterých jako doprovod hraje piano nebo klavír. Hrála jsem si jednu mou oblíbenou písničku, při které jsem si i broukala, a najednou se za mnou ozvalo.:
„Tuhle písničku mám rád." Řekl mi známý hlas. Já se lekla a rychle jsem se otočila.
„Páťo... tohle mi nedělej. Vyděsil jsi mě." Odpověděla jsem mu s úsměvem na tváři.
„Promiň." Řekl mi Patrik a přisedl si ke mně. „Zahraj mi ještě něco prosím."
Zahrála jsem mu jednu písničku, kterou mám nejradši. Na konci písničky mi zatleskal a já se smála jak dítě před vánoci. Když mě někdo poslouchá, necítím se moc dobře ale, když to umím a vím, že neudělám chybu tak už mi to tak nevadí. Zrovna teď mi to přišlo jako dobrá chvíle se ho zeptat na to, o co mě požádala Emma.
„Co ty Petře. Máš nějakou holku?" zeptala jsem se.
„Popravdě nemám." Odpověděl mi.
„Aha a líbí se ti tu aspoň nějaká?" zeptala jsem se zas.
„No jednu jsem si opravdu zamiloval, ale ta mě asi nebude chtít." Odpověděl mi a sklopil smutně hlavu.
„Proč si to myslíš, znám jí? Můžu ti s ní pomoct." Řekla jsem. Doufala jsem, že je to Emma to by bylo moc krásné.
„No to nevím, ona už totiž někoho má." Řekl mi a usmál se na mě. V tu chvíli jsem byla trochu v rozpacích. Říkala jsem si: Cože? Emma už nikoho nemá, ale to taky ani nemusí vědět. Jenže pak mi došlo, o kom mluvil.
Chytil mě za krk, přitáhl si mě k sobě a jemně mě políbil. Mohla jsem se hned odtrhnout, ale nevím ani proč, jsem to neudělala. Měla jsem ho ráda a nechtěla jsem mu ublížit a popravdě... líbilo se mi to.
Pak mě zas zachvátil ten pocit, že za mnou někdo je. Odtrhla jsem se a viděla jsem stát ve dveřích dívku, které tekli po tváři perly ze slz. Stála tam Emma a nejspíš nás celou dobu sledovala. Sebrala se a utekla.
Patrik mě držel za ruku. Já jsem se pustila a popojela od něj dál.
„Víš ... nám dvou by to neklapalo, já už svého prince na bílém koni našla. Ty by ses měl sebrat a jít za ní protože to vy dva se k sobě opravu hodíte. A mezi námi, tohle se nikdy nestalo ano?" Řekla jsem mu.
„To je sice moc hezké, ale já jí prostě nemám tolik rád jako tebe. Ale jak chceš, za tímhle uděláme tlustou čáru." Odpověděl mi.
Sebral se a odešel. Ve dveřích se na mě ještě zamilovaně podíval, ale já se raději otočila a dělala jako by nic.
„Bože... co se to sakra děje?" řekla jsem si pro sebe a opřela jsem se lokty o piano. Rozhodla jsem se, že tohle se nikdy nikdo nedozví a to ani Dominik.
„To je teda den. Super a to mě má za chvíli vyzvednout Dominik." Řekla jsem si.
Vyjela jsem naproti Dominikovi. On už tam na mě čekal. Byla jsem trochu nervózní a on to na mě poznal, ale nic jsem mu neřekla. Pro mě se tohle prostě nikdy nestalo.
Víkend jsme strávili cvičením v posilovně a udělala jsem dost velký pokrok. Už sama stojím a udělám dva kroky. Když jsem to udělala, málem jsem pak skončila na zemi, ještě že tam se mnou byl Domča, bez něj bych si asi ublížila. To byl pátek, v sobotu jsem u něj proležela snad celý den v posteli. Ležet vedle něj bylo krásné a usínat nebo se probudit s ním bylo ještě krásnější. V neděli mě Domča doprovodil domu. Byl to roztomilý víkend. Snad si to zas někdy zopakujeme. Ale tentokrát už bez toho pátku.
