Asi tři dny před ukončení pobytu v nemocnici za mnou přišla sestřička s mým novým vozíkem. Musela jsem se na něm naučit jezdit. Pro někoho z vás to připadá jednoduché pro mě to ale jednoduché nebylo. Už jen to slézt z postele a posadit se na vozíček bylo dost obtížné. Ta sestřička měla se mnou spoustu trpělivosti a po asi pul hodince jsem se naučila dostat se z postele na vozík. Pak byla ta lehčí část. Projížděla jsem se po chodbě s jednou rukou v sádře a na vozíčku. Připadala jsem si jako strašná chudinka. Ten pocit prostě nesnáším. Ale když jsem viděla lidi, co chodili okolo mě. Došlo mi, že jsem na tom ještě hodně dobře. Byl tam pán bez nohy a s ohořelou částí hlavy. Vypadal dost strašidelně. Pak tam byla žena, přibližně o deset let starší, bez dolních končetin. Uvědomila jsem si, že já aspoň nějakou naději mám ale tahle mladá paní už ne. Za to co se mi stalo, můžu být ještě ráda.
Nastala cesta domů. Byla jsem dost nervózní. Měla jsem sbalené věci a už jsem jen čekala na příjezd sanitky, která nás měla dopravit domů. Přišla pro mě celá má rodina i s Domčou. Dominik mě posadil na vozík a jel se mnou k hlavnímu východu. Tam na nás už čekala připravená sanitka. Když jsem se podívala na muže, který na nás čekal, poznala jsem v něm mého starého kamaráda Michala. Vykřikla jsem s úsměvem na tváři:
"Ahoj!"
On se na mě podíval, přiběhl ke mně a objal mě. Má rodina se na mě nepochopitelně dívala a hlavně Dominik si Michala prohlížel od shora dolu.:
„Proboha... co se ti stalo?"Řekl.
„To je dlouhá historie. Teď mě jen odvez domů prosím. Někdy si popovídáme." Odpověděla jsem.
Vidět po dlouhé době kluka, kterého jsem měla opravdu ráda, byl krásný pocit. Už je to asi 4roky co jsem ho viděla naposled. Sice jsem se s ním chtěla sejít v jiné chvíli ale aspoň že tak.
Cestou domu mi táta řekl, že doma udělal malou rekonstrukci, abych měla lepší přístup v domě. Později jsem pochopila, co tím myslel. Při vchodu do baráku na mě čekalo pět schodů, ale táta, jakožto správný kutil, mi tam připravil plošinu, po které dokážu vyjet i sjet sama a bez pomoci druhých. Díky bohu, že máme doma výtah. Nevím, jak jinak bych se dostala do třetího patra. Doma táta zrušil všechny prahy v bytě, takže jsem mohla v klidu z pokoje do pokoje. Jenže. Máme jeden pokoj pro tři děti, v tom pokoji je patro, kde jsme všichni tři spali. Máma pro mě koupila takovou pohovku, kam mi dala mou madraci a z mého místa na spaní udělala dětem koutek na hraní. Jen pro zajímavost, mým sourozencům je 9 let a mě 18.
Teď jsem byla doma. Co teď mám dělat. Jediná možnost jak se zabavit byl notebook a na něm mé hry. Za pár dní mi začne škola a já nemám připraveno. S mámou jsme se dohodli, že mi koupí sešity a vše co budu potřebovat. Tak a teď jen čekat na první školní den. Bože co budu dělat?
