Tak a je to tu. První školní den. Jako první velká výzva je pro mě cesta do školy. Normálně bych jela tramkou a pak metrem ale metro není přizpůsobeno pro vozíčkáře, takže jsem si musela zajistit náhradní dopravu. Pojedu teda dvěmi tramvaji, s tím, že musím přestoupit a stihnout i tu druhou a ještě k tomu přijedu strašně brzo do školy. No jo co s tím nadělám, holt není všechna veřejná doprava navržena pro invalidy. S Klaudii jsem se dohodla, že na mě bude před školou čekat a pomůže mi. Kdyby měl čas Domča nebo táta nebo máma tak mě hodí do školy autem, ale teď to holt nejde. Jsem šíleně nervózní. Břicho mám jako jeden velký uzlíček nervů. Teď jen vše dobře naplánovat a můžu vyrazit.
S máminou pomocí jsem se nasoukala do dlouhých červených šatů a udělala jsem si krásné vlny. Možná tím aspoň trochu odvedu pozornost od vozíčku a nohy, kterou mám pořád v takovém divném přístroji. Je tu mnoho šroubů a bohužel několik šroubů mám jak v koleni, tak v rameni. Po dlouhé době jsem se viděla v zrcadle, mám na tváři od strany horního pravého rtu asi třícentimetrovou jizvu směřující k oku. Není to až tak hrozné ale make-upem se to zakrýt nedá.
Dobrá jsem připravená. Ještě se rozloučit s rodinou a můžu vyrazit. Můj první pokrok, dostala jsem se z bytu. Teď ještě nasednout do tramvaje. Lidi se na mě dívali jak na debila nebo nějakého retarda. Nastoupit do poloprázdné tramvaje mi nedávalo problém, jen jsem se musela připoutat a čekat na zastávku. Lidé ze mě asi nebyli moc nadšení. Můj vozík zabíral dost místa. Při výstupu jsem si všimla, jak jsou lidé neukáznění. Hromada lidí byla u dveří. Já jsem zmáčkla tlačítko pro výstup s vozíčkem. Čekala jsem na řidiče tramvaje, který mi měl připravit plošinu na výstup. Když se otevřeli dveře lidé se ani nehnuli, pořád tam jen stáli a zírali na mě. Asi jim nedošlo, že potřebuju vystoupit.
Řekla jsem: „Prosím vás... s dovolením."
Konečně se ti lidé pohnuli. Pak přišel řidič a říkal těm lidem, ať uhnou, že stojí na rampě. Vážně šílený. Když jsem se konečně dostala ven, čekala jsem na další tramvaj asi deset minut. A tam se vše opakovalo. Lidé by si měli víc všímat lidí, co chtějí pomoct. A ne, se na ně jen tak divně dívat. To je hrozné.
Konečně jsem se dostala ke škole. Musela jsem jen chvíli počkat na Klaudii. Teď jen vymyslet jak se dostat dovnitř.
Jsem před školou. Je to velká budova stavěná do písmene C. Když se dívám na školu vidím velké těžké dveře. Jen s otevřením těchto dveří mi musí někdo pomoct. Při vstupu se dostanu do velké haly. Přede mnou je asi patnáct schodů, které směřují ke dveřím, uprostřed a po stranách, aby se někdo dostal do dveří, musí předložit svou kartu ISIC. Tyhle schody jsou nejnáročnější. Klaudie mě musela vytáhnout po schodech až nahoru. Když jsme se dostali za druhé dveře, měli jsme před sebou schody do druhého patra. Museli jsme přejít přes venek na druhou stranu budovy. Venku je asi pět schodu. To se dá zvládnout dolu dobře, ale nahoru jen s pomocí. Zas mi musí někdo pomáhat. Když jsem na druhé straně, můžu vyjet do druhého třetího i čtvrtého patra sama a bez pomoci se tu mohu pohybovat. Aspoň něco dobrého pro mě. Klaudie se mnou zůstala a vyjeli jsme, až do čtvrtého patra kde na nás už čekal zbytek třídy.
Byla jsem hrozně nervózní, na prsou jsem měla tlak. Nikomu jsem neřekla, co se mi stalo. Zastavila jsem se před dveřmi.
„Co se děje? Přijdeme pozdě!" Řekla Klaudie.
„Já tam jít nemůžu, všichni se na mě budou dívat." Odpověděla jsem.
Klaudie se na mě jen smutně podívala. Věděla jsem, že tam musím jít. Tak jen se nadechnout a můžu dovnitř.
Snažila jsem se vjet do třídy a dívat se pořád do země. Ale to nešlo. Znáte ten pocit, že se na vás někdo dívá. Tak si ten pocit vynásobte 28-mi. Nádhera ne?!
Třída je rozdělena do dvou řad. Dvě řady stolů po dvou stolech v jedné řadě. Já jsem šla k oknu a co nejvíc dozadu abych tam nikomu nevadila. Kamarádky tam seděli se mnou. Všichni se na mě dívali. Jen jsem slyšela ten šepot.
„Co se jí to stalo?" „No teda ta vypadá." „Chudinka jedna, určitě ji nic není, jen to hraje."
Je zvláštní jak se najednou třída rozdělí na dvě půlky. První ta co mě lituje a říká si, jaká jsem chudinka. To je ta blbá půlka. A ta druhá je ta co si o mě myslí, že jsem jen pitomá herečka. To je ta nejhorší. Pak ten zbytek a to jsou mé kamarádky, co drží se mnou a pomáhají mi.
Moje třídní učitelka o mém problému věděla. Po uvítání s třídou všem sdělila, jak na tom jsem se zdravím a co se mi stalo. Ano tohle přesně jsem potřebovala, další kecy o tom proč jsem na vozíčku. Škola se mi bohužel nedokáže dostatečně přizpůsobit. Takže si budu muset pomáhat sama, anebo mi bude pomáhat kamarádka.
Ještě že ten den tak brzo skončil. Po škole na mě čekal Domča. Pomohl mi dostat se ze školy a odvezl mě autem domu.
