Silvestr jsem chtěla oslavit s Dominikem, ale máma chtěla, abychom byli na nový rok jen my, jen naše rodina. Trochu mě to pohoršilo, copak Dominik nepatří do naší rodiny? Dál jsem to neřešila. Ostatně svátky celkově byli na bodě mrazu. Nikdo s nikým nemluvil, jen se dělalo co se má. Sice jsem navštěvovala své kamarádky a Dominika, ale vždy když jsem se vracela domu, zastavila jsem se na chvíli přede dveřmi s klíčem v ruce a přemýšlela jsem, co by se stalo, kdybych tu nebyla.
O volnu jsem hodně trénovala. Dokázala jsem vstát a ujít pár kroků, ale to jen s pomocí a jen malou chvíli. Měla jsem domluvených pár posledních rehabilitací, ale to už mi nepomohlo tak moc jak jsem potřebovala. Čím víc se blížil nový rok, tím víc jsem si uvědomovala, jak moc potřebuju peníze. Musí se něco stát, jinak mi svaly znovu ochabnou a já už se na nohy nepostavím. Nevzdávala jsem to a hledala jsem jakýkoli způsob cvičení na doma. Dokonce i naše úspory jsem zkontrolovala. Ale nic extra jsem nenašla.
O půlnoci jsme se vydali na jeden kopec nedaleko nás, abychom si užili ohňostroj. Byla jsem smutná a odpočítávání pro mě znamenalo konec financí a cvičení. Když padlo číslo 6, zakryli mi oči ruce, které jsem moc dobře poznávala.
„Domčo! Co tu děláš? Řekla jsem s úžasem. Nic mi neodpověděl a na zvolání: „šťastný nový rok!" mě políbil. Novoroční polibek byl sladký, ale bohužel nic neměnil na tom, že jsem právě bez rehabilitace. Domča mu řekl, že rodiče jsou doma v klidu a že jeho pustili za mnou, ale stálo ho to prý hodně sil, aby ho pustili, nicméně, výsledek stál za to. Domu jsme ale šli každý sám. I ta chvilka pro mě znamenala mnoho.
Druhý den ráno mi vlítla máma do pokoje už v deset hodin. Začala mě budit a dala mi do ruky obálku. Byla jsem rozespalá, ani jsem nevěděla, kdo jsem, natož, co mi to dává do ruky. Po chvilce jsem tento dopis otevřela a při čtení mě zalil pocit štěstí.
„...S radostí Vám sdělujeme, že jste byla nominována na cenu Statečnosti... ...Dostavte se prosím ... v... do Národního domu pro předání ceny..."
V dopise jsem se ještě dočetla, že nejen dostanu cenu, ale také velmi vysoký finanční obnos, za který si můžu zaplatit i rehabilitační pobyt v lázních. Byla jsem nevýslovně šťastná. Ještě mám naději. Ale popravdě, měla jsem i trochu smíšené pocity. Nechci se nikde chlubit na to nejsem. A co když tu cenu vyhraje někdo jiný. Byla jsem zmatená.
Kolem poledne 1. 1. mi přišla správa z neznámého čísla. Stál v něm jedno velké děkuji a přání brzkého uzdravení a něco málo souvisejícího s cenou. Došlo mi, že mě tady má někdo rád. Byl to nádherný začátek nového roku.
