„Dobrý večer. Vyhlašuji letošní maturitní ples za zahájený!" řekla jedna krásná paní v bílých šatech na podiu. Všichni v tu chvíli začali jásat. Až se to trochu uklidnilo, dodala: p „Prosím, přivítejte na podiu dva student, kteří by vám chtěli něco říct." Oba mleli o škole, o lásce a o tom, že nám chtějí poděkovat za příjemný pobyt na střední škole, nebo tak nějak.
Pak bylo na programu tančení otců a dcer, bohužel to jsem já nemohla. Jen jsem se smutně podívala na tátu, který se na mě usmál. Dominik pak pozval mě s Kachnou na drink dole u baru. Nechala jsem tam rodiče a dvojčata samotné. Jim to chvilku neuškodí. Jen jsme si koupili Mochito a šli jsme zpátky.
Po tančení nastalo stužkování. Naše třída měla stužku v béžové barvě s černým nápisem a černou růží. Celá naše třída a další třídy byli nastoupené v pozoru na parketu a stužky nám rozdávali třídní. Já jediná tam seděla ve vozíčku. Bylo mi trochu trapně. Má rodina se na mě dívala z horního patra. Pak nastalo focení s třídou. To pro mě také nebylo moc příjemné. Nechtěla jsem, abych byla na fotce z maturitního plesu na vozíčku, ale nemohla jsem s tím nic dělat.
Po ukončení tohoto ceremoniálu jsme šli zas ke stolu. Dole na parketu se tančilo a prckové najednou dostali nápad. „Dí? Pojď si s námi zatančit!" křikla Terinka „Jo... prosím!" přidal se Standík. „Prckové, to nepůjde." Odpověděla jsem jim se smutným výrazem. „Ale jo uvidíš!" dodala ségra. Chytili mě za vozík a táhli mě oba na parket. Tam mě chytili za ruce a tancovali jsme spolu. Oni se tak krásně smáli. Přidala se k nám i Kachna a ta mě začala točit dokola. Až mi z toho bylo blbě. Ale krásně jsem se bavila.
Za mnou se pak objevil Dominik. Prckové a Kačka odešli a já tam zůstala s ním. Uprostřed toho dění.Vzal si mě do náruče a vozík odstrčil dál. Jen mi řekl, ať se ho držím, že si zatančíme. Tancoval se mnou v náruči. Já měla svou hlavu přitisklou na jeho ramenech. Šaty byli tak dlouhé že padali na zem. Užívala jsem si každou sekundu s ním. Bylo to kouzelné. Po chvilce tance mě políbil a usadil do vozíčku. Já mu poděkovala a opětovala mu polibek. Pak jsem si všimla, že se na nás celý sál díval. Byla jsem trochu v rozpacích a cítila se trapně. Ale co, bylo to tak nádherné.
Všechna světla zhasla a dáma na podiu nás všechno poprosila, abychom opustili taneční parket. Začalo totiž předtančení všech tříd.
Promiňte, že odbíhám od tématu, ale musím vám vylíčit, jak probíhalo nacvičování ve třídě. S Miriam a Klaudii jsme se dohodli na jednom tématu. Ten jsme pak přednesli třídě, která ale nebyla moc nadšená. Mrzelo mě to. Předtím jsme normálně drželi při sobě, ale teď to bylo jiné. Naštěstí se do toho vložil Patrik, který prohlásil, že by to bylo správné hlavně kvůli tomu, že každému vždy ráda pomohu, hlavně v laborkách a s úkoly na matiku. Bohužel se našli i tací co chtěli úplně něco jiného a byli na mě naštvaní. Že prý jim beru pozornost a jsem slavná, protože jsem zachránila nějakou malou holčičku před smrtí. Co prosím? Já se o popularitu nežádala. A od nikoho nechci, aby mě nějak litoval. Nechápala jsem tyhle nafičené krávy. Stejně nikdo neměl jiný nápad, a když tak pěkně blbý nápad. I tak jsem zatnula zuby a vložila se do toho. „Tak to spojíme, začneme tak jak chcete vy a napojíme to na náš plán." To pak ty nány sklapli a souhlasily. Dál jsme to nacvičovali v tělocvičně asi pul roku. Ale nikomu až na dvě mé kamarádky jsem neřekla všechno.
Teď se vrátím na ples. První byla třída 4.AL ti předvedli úžasný výkon. Jejich téma bylo „Pád tyrana" hlavní postavou byl jejich třídní učitel, který žáky jakoby šlehal bičem a říkal, co mají dělat. Pak se třída sebrala a namlátila tomu tyranovi. To byl jen souhrn. Další byla 4.AO a to byla nuda. Jen tance bez tématu prostě pár starých písniček. Téma: „Staré hity" no, bylo to pěkné, ale nic extra. Předposlední byla 4.AF s podobným tématem ale lepší. „The best" byl název tématu. Měli to krásné. Perfektně nacvičené sestavy, dokonale skloubená hudba a tak. Moc pěkné.
Poslední jsme byli my. 4.AZ s tématem „Pomoc". Tanec byl zahájený dvěma krátkými sestavami, které měli znázorňovat naší třídu jako partu. Dokonce se jedna holka nechala vyhodit do vzduchu. Krásné. Vše se povedlo, já jsem vše sledovala z povzdálí. Hudba ztichla. Doprostřed parketu přišla kamarádka, která jakoby telefonovala. Rozezněl se zvuk vlaku a jiná dívka odstrčila tuto holku pryč a postavila se místo ní. Asi vám dojde, co to mělo znamenat. Zbytek třídy si z kartonu předpřipravil mini vlak, kterým jakoby přejel tuto dívku. Nastalo ticho a všichni se stáhli dozadu. Na nahrávce zněl jen pípající zvuk přístrojů v nemocnici. Já vyjela v nemocniční posteli na parket. Okolo mě chodili spolužáci v bílých pláštích. Ve správný okamžik jsem se jakoby probudila a sedla si na postel. V tu chvíli začali všichni tancovat na zrychlenou písničku. I já jsem se přidala. Hudba se zas ztlumila. Pár lidí mě zvedlo a umístilo na vozíček. Hned co jsem se narovnala, začala hrát zas jiná, ale rychlá písnička. Já s nimi začala tančit. Oni si mě podávali a vysmívali se mi. To mělo znázorňovat tu nervozitu, depresi a to, že mě v tu chvíli neměl skoro nikdo rád. Hudba ztichla a byl slyšet jen hlasitý pláč. Třída stála opodál a zády ke mně. Po chvilce se Miri s Klaudii otočili a šli ke mně. Začali jsme jen my přitancovat, po jednom se k nám přidával zbytek třídy. To mělo znázorňovat znovu utužení našich vztahů. Ke konci jsme už tančili všichni společně. Nastalo znehybnění v jedné velké skupině.
To ale nebylo všechno. Na nahrávce jsem tajně měla připravené pokračování. Byla to ta samá písnička jako na konci a to proto, aby se spolužáci mohli přidat. Diváci tleskali, ale všichni zpozorněli hned potom, co se rozezněla další píseň. Já se podívala na Miri a Klaudii, kývla jsem, aby věděli, co chci udělat. Vstala jsem z vozíčku a odkopla jsem ho co nejdál od sebe. Začala jsem s nimi tančit. Nikdo. Absolutně nikdo nevěděl, že dokážu něco takového předvést. Až na Miriam a Klaudii. Kompletně všem v sále spadla huba až na zem. Hned potom co jim došlo, co se děje začali všichni nadšeně pištět a jásat. Podívala jsem se na zbytek třídy, který se v úžasu ani nehnul. A naznačila jsem jim ať se k nám přidají. Byla to ta samá sestava, co už znali. Byla jsem nevýslovně šťastná. Sice jsem nedokázala stát dlouho ale na tu chvilku to stačilo. Na úplném konci jsme se všichni objali. Já v zápětí začala hledat vozík. Bolela mě neskutečně záda. V tom mě třída chytla a zvedla mě nad hlavu. Cítila jsem se krásně. Všem jsem chtěla dokázat, že já se nikdy nevzdám a dokážu cokoli.
Po představení mi skoro každý gratuloval k úspěchu. Byla jsem vyčerpaná a moc ráda že konečně sedím. Všichni se mě pak začali vyptávat: „Jak ti je? Jak jsi to dokázala? Co teď s tebou holka?" a tak dál. Dokonce se našli i tací, co mi můj úspěch nepřáli, ale to je běžné. Já jim jen řekla, že jsem se nevzdala jako jiní. I když jsem měla jen malou šanci, dokázala jsem to v rekordním čase. Teď už jsme byli zase jedna velká parta, jenže teď už jsem věděla, kdo mou kamarádku jen hraje a kdo jí opravdu je.
