Má chůze se sice pořád zlepšovala, ale nebylo to ještě dokonalé. Nevydržela jsem stát nebo chodit déle než hodinu. Tudíž jsem se berlí nebo vozíčku nemohla vzdát ani při zkoušce dospělosti.
Byla jsem nervózní. Čekala mě maturita z Českého jazyka, Anglického jazyka, Stomatologické protetiky, Protetické technologie a zkouška zručnosti v laboratořích. Všechno jsem měla v malíku. Jazyky mám ráda, a co se týče laborek tak jsem celkem zručná. Neměla jsem horší jak trojku a to jen z Angličtiny z mluvení. Následovala protetická technologie. Byla jsem dost nervózní, protože nemám tuhle učitelku ráda a dalo mi dost zabrat, abych vůbec prošla z tohoto předmětu. Té učitelce (profesorce) říkám „Ježibaba" protože ona tak prostě vypadá.
Přišla jsem do místnosti. Byla tam komise o třech učitelích a uprostřed byla ona. Měla jsem si od ní z klobouku vytáhnout papírek, na kterém bude napsáno, o čem budu mluvit. „Modelovací hmoty" a sakra! To jsme někdy brali? Začali se mi klepat nohy. Hned jsem si sedla začala přemýšlet. Nedokázala jsem si na nic vzpomenou. Potřebovala jsem se uklidnit. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a najednou mi to došlo. Jo to jsme brali v prvním ročníku. Zabrala jsem se do psaní. Měla jsem asi půl hodiny, abych si zapsala vše, co vím. Pak si mě vyvolali a já měla mluvit. Sice jsem se rozpovídala, ale komolila jsem páté přes deváté. Nakonec mi řekli, ať jdu za dveře a že si mě pak za chvíli zavolají. Tak takhle nervní jsem ještě nebyla. Cítila jsem žaludek až v krku. Bylo mi špatně. Svalila jsem se s berlemi na lavičku. Ostatní se na mě dívali jak na blázna, ale mě to bylo jedno. Pak mi došlo, co všechno jsem řekla dobře a špatně, a co jsem vůbec neřekla. Znáte to. Píšete test a máte pocit, že si mozek odjel na dovolenou, a když to dopíšete a odevzdáte, tak se vrátí. Přesně tak jsem se cítila.
„Slečno, pojďte k nám." Řekla Ježibaba, která právě vykoukla zpoza dveří. Tak teď jsem měla dost nahnáno. Nevypadala ze by byla z mého výkonu nadšená. Ona je jednou z učitelek, co vám při maturitě nepomůžou. Jedna z celé komise se rozpovídala. „No, tvůj přednes nebyl moc profesionální, ale bylo vidět, že víš, o čem mluvíš. Mám ještě jednu otázku, podle toho ti dám za dvě nebo za tři. Tak, jaký vosk je nejlepivější a nejměkčí?" já se zamyslela. Existuje tolik druhů vosku. A já se měla trefit. „Japonský vosk je nejlepivější." Odpověděla jsem. Oni se na sebe podívali a přijatelně přikývli. „Správně, máš tedy za dvě." Odpověděla mi ta samá učitelka, co se mě tázala. Ježibaba se na mě jen vražedně podívala. Neměla mě ráda a to, že mám za dvě jí moc náladu nezlepšilo. Já ale byla šťastná. Odpajdala jsem pryč. Za dveřmi jsem si zatancovala svůj taneček úspěchu. Sice to o berlích nebylo moc pěkné, ale i tak jsem byla šťastná.
Po chvíli si pro mě přijel táta a hodil mě domu. Tak jsem hned zavolala Dominikovi.
Já: „Ahoj, tak co, jak ti dopadla maturita?"
On: „Ale jo šlo to mam dvě trojky jinak dvojky a jedničky. Co rodiče?"
Já: „No... když jsem jim to oznámila, nebyli moc nadšení. Mám jen jednu trojku a jim se to zdálo špatné. Nechápu. Já jsem spokojená. Nemáš dnes chvíli čas? Potřebuju si zajet k doktorovi na kontrolu."
On: „ Já čas mám. Za chvíli vyrazím k tobě a můžeme jít."
Já: „Dobře zlato. Tak zatím... pa."
On: „Pa lásko."
Při cestě k doktorovi jsme si povídali snad o všem možném. Chci jít na vyšší odbornou školu a najít si práci. Až budu mít peníze chtěla bych se přestěhovat k němu. On mi pak řekl, že by byl moc rád, kdybych se k němu co nejdřív nastěhovala. Prý se o mě chce starat a být pořád se mnou. To bylo sladké.
U doktora byla fronta jako blázen. Nesnáším čekání. Chtěla jsem to mít už za sebou. Konečně jsem mohla jít dál. „Tak se mi ukaž." Řekl doktor. Trochu jsem se prošla a řekla mu jak se mám, jak dlouho dokážu chodit a jak jsem šťastná, že se to tak zlepšilo. On mi ale na to řekl něco znepokojivého. „Víš... správně by ses vůbec neměla stavět na nohy. Tvé poranění bylo tak vážné, že nebyla velká naděje na uzdravení. A mě velice překvapuje, jak dobře si vedeš. O to víc mě to také znepokojuje. Může se ti něco stát a bude to jen horší. Musíš se pořád hlídat. A... nebolí tě něco?" „No když dlouho stojím nebo chodím, bolí mě nohy a záda." Odpověděla jsem. „To jsem tušil. S tím ti asi bohužel nepomohu. Ber prášky a cvič, ale pomalu, né že to přeženeš. Podle mě je ta bolest způsobena rychlým znovu zatíženým nohou. Mohla ti tam špatně srůst kost a proto to bolí. Ale ještě to necháme, s tou paní pořád cvič a pak se mi zas přijď ukázat. Když tak tě vezmu na rentgen." Odpověděl mi.
Poté jsme nerozloučili. Já byla mírně zklamaná. Možná jsem vážně neměla tolik spěchat. Dominik zpozoroval, že jsem moc nadšená a tak mě začal utěšovat. „Je to zázrak že vůbec stojíš. A já jsem na tebe moc pyšný. Dokázala jsi něco, nad čím by každý jiný zlomil hůl. Nevzdala ses a dokázala jsi to. Jsem na tebe hrdý, lásko." Dořekl a políbil mě. To mi zvedlo náladu.
Najednou mi zazvonil mobil. Byli to Miriam a Klaudie. Úplně jsem zapomněla na tu naší schůzku v restauraci. Přišla jsem tam i s Dominikem chtěla jsem být i s ním a oslavit maturitu. „Tak co už se těšíš na ples?" zeptala se mě Miri. „Jo moc se těším." Odpověděla jsem. Na předtančení jsme trénovali snad půl roku. Máme takový plán a menší překvapní. Dominik vstal a vzal Klaudii za ruku. Zeptal se jí: „Můžu na slovíčko?" pak někam odešli. Vrátili se po chvíli, a když jsem se ptala, o čem se bavili tak mi řekl, že to není důležité.
Už se moc těším na to před tančení. S celou třídou jsem se na něčem dohodla a pak jsem se dohodla jen s Miri a Klaudii na něčem co by mělo všem vyrazit dech. Jen musím ještě víc trénovat. Snad to všechno klapne.
