S nástupem do školy jsem musela začít řešit víc věcí najednou. Škola, rodina, přítel, sourozenci, maturita a hlavně rehabilitace. Hledala jsem na internetu jakoukoli pomoc. Zjistila jsem pár zajímavých věcí ohledně mého postižení a její léčby. Chtěla jsem vyzkoušet všechno, pojištěná jsem byla tak mi jen stačilo zajít na úřad a domluvit se tam. Jenže pak přišla rána. Pojišťovna mi nemůže uhradit všechno. Takže to zbylo na mou rodinu. Peněz jsme neměli dost a tak jsme výběr zužili na tři možné rehabilitační praktiky. Klasická rehabilitace, vodní rehabilitace a magnetická rehabilitace.
Chodila jsem na rehabilitace skoro každý den. A to hlavně o víkendu. V nemocnici mi po nějaké době sundali všechny obvazy a sádry. Ve škole jsem se dohodla s učitelkou na tělák, abych cvičila místo normálního tělocviku v posilovně, abych rozhýbala aspoň ruku a koleno.
Co se týče klasické rehabilitace, chodila jsem k jedné milé paní, která mi ukázala mnoho způsobu a cviku které jsem mohla trénovat i doma. Jenže to mi pomáhalo akorát na části těla, se kterými jsem dlouho nehýbala.
Při vodní rehabilitaci jsem chodila bazénů a výřivek, ale to mi také pomáhalo jen částečně. Pak jsem se učila plavat, prý tak rozpohybuju i zbytek těla aniž bych o tom věděla. Tak aspoň tohle mi pomáhalo trochu víc.
Na magnetické rehabilitaci jsem ležela na takové podložce a okolo mě byla... nevím jak to popsat... taková roura, ale jen v místě poškození páteře. Ted jsem měla čas přemýšlet a odpočívat. Sice to hodně hučelo, ale dalo se to vydržet. Tohle mi zázračně pomáhalo. Bylo to vidět hlavně na citlivosti nohou. Ted už jsem aspoň cítila víc podbřišek.
Můj den je asi takovýto.: ráno do školy, po škole hned na rehabilitace a vracím se, až pozdě domu kde se musím učit do školy. Pozdě večer se jdu umýt a usnu jak mrtvola. Nemám čas ani na rodiče a ani na přítele.
chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou a konečně být zas samostatná ale vypadalo to bledě. Na rehabilitace budu chodit ještě hodně dlouho a já prostě nesnáším, když mi musí někdo pomáhat, připadá mi to pak, jako kdybych tím ostatní otravovala. Něco se musí stát, nechci být na vozíčku tak dlouho.
