Jednou jsem potkala chlapce přibližně v mém věku. Bylo to cestou do školy. Nastupovala jsem jako obvykle na tramvaj číslo 5. Po chvilce jízdy se otevřely dveře a nastoupil kluk na vozíčku. Normálně by zajel do rohu tramvaje, ale tam už jsem byla já, musel jít teda do jiného vagonu.
Křikla jsem: „Počkej... udělám ti místo, sem se vejdeš."
Ten kluk se na mě usmál a přišel ke mně. Chytili jsme se navzájem, abychom nikam neujížděli.
„Ahoj, jsem Diana, kam jedeš?" zeptala jsem se dost nesměle.
„Ahoj, já jsem Jirka, jedu teď do školy mám to kousek. Co ty?" Odpověděl mi příjemným přátelským tónem.
„Já taky ale mě čeká ještě dlouhá cesta. Ehm...můžu...můžu se tě na něco zeptat?" Řekla jsem.
„Asi se mě chceš zeptat na to, co se mi stalo, že jo? Mohl bych se zeptat na totéž." Odpověděl s úsměvem na tváři.
„No... ano..." Vykoktala jsem ze sebe. „Ale jestli se ti o tom nechce povídat, nemusíš mi..."
„Ne to je v pořádku. Rád to řeknu někomu, kdo mě pochopí." Skočil mi do řeči. „byla to autonehoda. Jel jsem s kamarády po párty domů. Řídil jsem. Byla tma a pršelo. Vezl jsem kamarády, kteří se ani nepřipoutali, ani já jsem se nepřipoutal. Znáš to, bylo veselí a opilí. V tom jsem viděl jen světla auta přede mnou, strhl jsem auto, které narazilo do stromu. Probudil jsem se až v nemocnici. Já jsem přežil, ale už nikdy nebudu chodit. Další dva kamarádi vzadu to také přežili skoro bez následků ale můj nejlepší kamarád, který seděl na sedadle spolujezdce, takové štěstí neměl. Ležel jsem v nemocnici vedle něj když ..." Odpověděl a sklopil hlavu.
„To je mi opravdu moc líto. Omlouvám se, že jsem se ptala." Cítila jsem se hrozně, neměla jsem se ptát to ta moje prořízlá pusa.
„To nic. Co ty, co se ti stalo." Zeptal se stále s milým úsměvem.
„Já jsem na tom o dost líp než ty. Srazil mě vlak v metru. Chtěla jsem vytáhnout jednu holčičku, co tam spadla, ale sama jsem nestihla vylézt. V nemocnici mi řekli, že buď zůstanu na vozíčku anebo se seberu a budu zas chodit, ale to ... není moc jistý." Odpověděla jsem s poloúsměvem.
„aha ...tak to jo. No nic za chvíli budu vystupovat. Ehm... nechceš si někdy napsat, popovídáme si jen jako kamarádi?" Zeptal se.
„Jo moc ráda, tady máš mé číslo, jen nevím, jestli někdy budu mít čas." Odpověděla jsem.
„To nic někdy se snad nějaký čas najde. Tak se zatím měj."Rozloučili jsme se.
Byla jsem ráda, že jsem si mohla aspoň na krátkou chvíli popovídat s někým, kdo mi porozumí. On byl nejspíš taky rád.
Jednou jsem mu zavolala a dost jsme se spřátelili. Je mu 20 a je zasnoubený s dívkou, která je ve stejném věku jako já. S normální holkou. Je zaregistrovaný v jedné organizaci kde mu mohou různí lidé přispívat na jeho zdraví. Po té nehodě neměl peníze na léčbu a tak mu tihle lidé pomohli. Asi se tam také přihlásím, ne pro peníze, ale abych se dozvěděla víc o lidech, co zažili něco podobného. Možná zjistím něco víc.
Po registraci jsem se tam seznámila s pár lidmi. Je úžasné, jak se s tím každý dokázal vypořádat. Našla jsem tam pár cviků, co by mi mohli pomoct. Tak jen do toho.
