První moje návštěva po probuzení byla má rodina. Máma, táta, sestřička a bráška. Máma vypadala opravdu nešťastně a skoro každou chvíli brečela, ale táta byl na mě hrdý. Sice byl smutný, ale hrdý na to co jsem udělala. Já jsem si z toho nic moc nedělala. Udělala bych to znova. Pořád jsem na ten den myslela. Vyprávěla jsem jim, co všechno se stalo a přemýšlela jsem nad tou holčičkou.
Mou každodenní návštěvou byl Dominik, trávil se mnou každou možnou chvíli. Byla jsem moc ráda, že tam byl se mnou. Dlouho jsem spala, ale aspoň jsem skoro pořád usínala a probouzela se s ním.
Přišli za mnou i mé kamarádky. Miriam a Klaudie. Vyprávěly mi co se dělo po té srážce. „Já jsem začala strašně brečet... úplně mi naskakovala husí kůže, bylo to šílený. Miriam se zachovala správně a okamžitě volala záchranku a ještě k tomu pro tebe hned letěla a snažila se tě probrat. Já jsem byla úplně mimo a probral mě, až její křik když na mě volala" řekla Klaudie. „Bylo to strašně rychlé... sanitka, policie... hrůza... ale hlavní bylo ti nějak pomoct. Jen je škoda, že sis v tu chvíli nelehla do toho žlabu, to by se ti nejspíš ani nic nestalo. Ale chápu, že jsi byla v tu chvíli v tranzu, já bych také absolutně nevěděla, co dělat." řekla Miriam. „No... já si to ani moc nepamatuju. Jen si matně vzpomínám, jak nade mnou někdo stál, ale nevím, kdo to byl. " Řekla jsem. Byla jsem ráda, že je mám a že jsou tu pořád se mnou. Byla jsem ráda, že i když jsem ze všeho byla smutná, tak mě dokázali rozesmát a já se cítila úplně v pořádku a hlavně normální.
Další má návštěva byla poněkud neočekávaná. Přišla totiž jedna paní. Pozdravila mě a vstoupila do mého pokoje. Nevěděla jsem, kdo to byl, ale pak jsem to pochopila. Ta paní držela za ruku malou dívku. Vzpomněla jsem si, že to byla ta malá holčička, kterou jsem vytáhla. „Dobrý den" řekla paní. „Jsem Emma Melisová a tohle je moje dcera Andrea, chtěla jsem vás vidět a moc vám poděkovat za to co jsme pro mou dcerku udělala. Nebýt vás tak... nevím co bych si počala." Rozbrečela se. „Prosím vás... neplačte, udělal by to každý a já bych to hned udělala znova, máte nádhernou holčičku, a když jsem ji viděla, nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Jsem moc ráda, že je v pořádku." odpověděla jsem. Ta malá princezna se maminky držela jako klíště, asi se styděla, ale byla roztomilá, mohlo jí byt tak deset víc ne. Měla sádru na ruce. Ale jinak jsem na ní nic vážnějšího nepoznala. Díky bohu. S Emmou jsme si začali povídat a dost jsme se spolu sblížili. Nabídla mi i finanční podporu, ale tu jsem razantně odmítla. Jenže ona se nenechala odbít a při odchodu mi dala své číslo, abych jí mohla kdykoli zavolat kdybych něco potřebovala. Byla jsem ji za to moc vděčná.
Nejzajímavější návštěva byla, když ke mně vstoupili dva policisté, žena a muž, ptali se mě na spoustu otázek ohledně toho, co se stalo a jestli si nepamatuji, jak vypadal ten muž, co Andreu strčil do kolejí. Nebyla jsem na ně zvyklá a ani zvědavá, řekla jsem jim, co jsem věděla a dál jsem to moc nerozváděla. Ptali se mě i na můj zdravotní stav. Prostě samé blbosti. Prý se po tom muži pátrá tak abych dala vědět, kdybych si na něco vzpomněla.
