Beginning [#1; CZ HPFF]

I.

Probudil mě zvýšený hlas mé babičky. Nebyl mířený na mě, ale na někoho, kdo byl podle všeho na druhé straně telefonu. Babička prostě neuměla mluvit potichu.

Překulila jsem se na druhý bok a doufala, že znovu usnu. Po deseti minutách jsem to vzdala a naštvaně ze sebe skopla deku. Nemohla jsem říct, že bych byla přímo nevyspaná, ale byly prázdniny, takže jsem chtěla konečně spát tak dlouho, jak se mi bude chtít.

Po ranní hygieně jsem seběhla schody do kuchyně, abych si dala oběd. Rychle jsem do sebe naházela jídlo a šla se převléct do normálního oblečení, abych mohla jít ven.

V rychlosti jsem napsala kamarádce a ujistila se, že naše včerejší domluva platí. Po souhlasné odpovědi jsem na nic nečekala a vyrazila.

Celou cestu na smluvené místo jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Nebylo to ovšem poprvé, co to tak bylo. Několik posledních týdnů jsem téměř pokaždé, co jsem vyšla z domu, měla pocit, jako kdyby někdo stál kousek ode mě a ustavičně mě pozoroval.

Povzdechla jsem si a pokračovala bez zastavení. Určitě se mi to jenom zdá, moc se koukám na kriminálky a čtu příliš fantasy knih. Po několika metrech mi to však nedalo a já se musela za chůze otočit. Překvapeně jsem se zastavila.

Nedaleko ode mě stál muž, stříbrné vousy měl po prsa dlouhé a svázané gumičkou. Na nose měl posazené půlměsícové brýle a na sobě zvláštní hábit. Několikrát jsem zamrkala, jestli se mi to jenom nezdá. Vypadal přesně jako Albus Brumbál.

„Kdo jste?" zeptala jsem se tak, aby mě slyšel. „Proč mě sledujete?"

„Jsi velmi všímavá," usmál se muž a přešel blíž. „Jako tvá matka."

„Neodpověděl jste mi," připomněla jsem mu.

„A taky netrpělivá," pokýval hlavou, jako kdyby ho to nepřekvapovalo. „Jako tvůj otec."

„Jak to, že znáte mé rodiče?" zeptala jsem se zvědavě a přimhouřila podezřívavě oči.

„Požádali mě, abych tě našel," odpověděl bez váhání. Nakrabatila jsem čelo, protože mi to nedávalo smysl. „A po třinácti letech se mi to konečně podařilo."

„O čem to mluvíte?" řekla jsem a do mého hlasu se vkradl ostrý tón. „Víte co, kašlu na to. Nejspíš jste utekl z blázince a já mám být za chvíli někde jinde."

Otočila jsem se a natáhla krok, abych byla co nejdřív pryč.

„Nechceš vědět, proč se kolem tebe dějí ty zvláštní věci?" Prudce jsem zastavila a otočila se. „Nechceš zjistit, proč ses vždycky cítila jiná?"

„Jak o tom víte?" hlesla jsem. „Nikomu jsem to neřekla, ví to jen rodiče."

„Magie ukrytá uvnitř tebe vyplouvá na povrch, díky ní jsem tě našel," odpověděl a já se znovu zamračila.

„Magie?" zopakovala jsem.

„Jsi čarodějka, stejně jako tví rodiče," vysvětlil. „Tedy, tví biologičtí rodiče."

Zalapala jsem po dechu. „Jsem adoptovaná?"

„Ne tak docela. Všechno ti vysvětlím, ale ne tady. Pokud to dovolíš, přemístím nás k tobě domů."

Ohromeně jsem přikývla, aniž by mi došlo, co to vlastně znamená. Muž ke mně natáhl ruku a já se jí váhavě chytila. Než jsem se nadála, ovládl mě nepříjemný pocit a země zmizela pod nohama. Jen o vteřinu později jsme se ovšem objevili v mém pokoji.