Beginning [#1; CZ HPFF]

XXXIII.

Nemohla jsem dostat ten rozhovor s Luciusem z hlavy. Nikomu jsem o tom neřekla a rozhodla se to tak nechat. Na jednu stranu jsem si říkala, že kdybych se k nim přidala, třeba bych mohla nějak zabránit smrti Lily a Jamese, pokud bych Voldemorta přesvědčila, že to není dobrý nápad.

Na druhou jsem si však byla jistá, že bych nemohla nikoho zabít. I kdyby byl ten člověk vinný, tak bych ho nemohla připravit o život, natož zabít někoho nevinného.

Pokaždé jsem se snažila ty myšlenky zapudit a zaměstnala jsem se něčím jiným. Bohužel, procházky jsem omezila kvůli zimě, která nastala, a tak jsem měla o jednu z aktivit méně.

Pokud jsem šla ven, tak jenom na hodiny bylinkářství, do Prasinek nebo na famfrpál, což bylo právě dnes.

Nebelvír hrál svůj první zápas s Mrzimorem a já se nemohla dočkat na hru. S Poberty a holkami jsem zamířila hned po snídani na školní pozemky, abychom si zabrali ta nejlepší místa. James se od nás odpojil ještě během snídaně, vlastně ani nevím, jestli snídal, aby ještě s týmem probral taktiku.

Naštěstí bylo nebe čisté, takže byla viditelnost výborná a nehrozilo, že by začalo pršet či sněžit. Jen chlad nám připomínal, že se pomalu ale jistě blíží zima.

Usadili jsme se doprostřed jedné z tribun, odkud jsme měli nádherný výhled na celé hřiště. Kouzlem jsme si místa zahřáli, aby nás lavičky nestudily.

Brzy se na hřiště dostavili i další studenti a tribuny se pomalu začaly zaplňovat. Nakonec došli i profesoři, takže jsme byli všichni.

Sledovala jsem, jak na hříště vešla madame Hoochová s bednou a koštětem. Znamenalo to jediné - zápas konečně za chvíli začne.

Komentátor, kterým byl nějaký šesťák z Havraspáru, prohodil několik málo slov k dnešnímu utkání a poté začal vyjmenovávat jména hráčů Mrzimoru. Začali jsme tleskat, mrzimorští i jásat a obdivně pískat. Hráči s košťaty a dresy vešli na hřiště a postavili se k sobě.

Poté přišla řada na Nebelvír. Začali jsme hlasitě jásat, že jména nešla skoro slyšet. James šel jako první, neboť byl kapitán, mával na všechny strany a usmíval se. Stále někdy nedokázal odhodit své ego. Za ním šli ostatní. Neznala jsem celý tým jménem ani osobně, ale s několika z nich jsem občas prohodila pár slov.

Letos James přibral do týmu dvojčata ze třeťáku na post odrážečů. Ihned mi to připomnělo dvojčata Weaselyova. Na tomhle postu byli nepřekonatelní a říkalo se, že na odřážeče jsou nejlepší právě dvojčata. Podle Jamesovým slov byli velice sehraní, takže na té teorii něco bude.

James si s mrzimorským kapitánem podal ruku a na povel všichni vyletěli do vzduchu. Madame Hoochová ještě chvíli počkala, než konečně zahájila hru vyhozením Camrálu.

Míče se ihned ujal nějaký mrzimorský střelec a snažil se vyhýbat těm našim, náhle se těsně u něj ale objevil Potlouk a jak se snažil mu vyhnout, upustil Camrál.

Musela jsem uznat, že tohle byla perfektně mířená rána. A to byl teprve začátek zápasu.

Camrálu se ujala naše střelkyně, Jessica Thompsonová, a mířila k brankovišti. Uletěla sotva pár metrů, když nahrála Adrianovi, dalšímu střelci, a vyhnula se Potlouku, který na ni poslal jeden z mrzimorských odrážečů.

Adrien se přiblížil více k brankovišti, i on byl však nucen předat Camrál dalšímu střelci, který dostal příležitost střílet.

Napřáhl se a hodil. Camrál proletěl těsně kolem brankářovy ruky přímo skrz obruč.