Beginning [#1; CZ HPFF]

XIX.

Založila jsem si bojovně ruce na prsou a zaskřípala zuby. Měla jsem chuť vytáhnout hůlku a umlčet Siriuse, nebo ho alespoň přivést trochu k rozumu, ale držela jsem se. James s Remusem se tvářili zoufale, ale do naší hádky se nezapojovali. Pouze nás pozorovali z Jamesovy postele.

„Skončil jsi?" zeptala jsem se, když na chvíli zmlkl, aby nabral dech.

„Ne."

„To je blbé, protože teď budu mluvit já," odsekla jsem. „ Je mi jedno, jestli se tobě nelíbí, že to vím. Je mi jedno, co si o mně myslíš, protože doba, kdy mi na tvém názoru záleželo, je pryč. Ale není mi jedno, že se očividně snažíš, aby mi kluci nevěřili jenom proto, že chodím s Luciusem.

Já nejsem ta, kdo naše přátelství zničil. Já se držela dost dlouho, abych ti k těm tvým úletům něco neřekla, protože mi na tobě záleželo, zatraceně!"

Sirius mým výlevem vypadal překvapený, protože otevřel naprázdno pusu a zaletěl pohledem ke klukům. Vůbec jsem nebrala na vědomí, že jsem se právě prokecla o tom, že jsem k němu něco cítila.

„Cože?" dostal ze sebe a jeho zlost byla rázem pryč. Jako kdyby ani neexistovala, jako kdybych si ji jen představovala.

„Všiml sis, že jsem se dívala po ostatních, ale nevšiml sis, jak jsem se dívala na tebe," zavrtěla jsem hlavou a snažila se zahnat slzy vzteku i bolesti zároveň. „Ale to je minulost. A není to ani věc, kterou bych s tebou teď chtěla probírat."

Otočila jsem se na Jamese s Remusem, kteří se tvářili stejně vyjeveně, jako Sirius.

„Remusi, ty víš, že bych proti tobě tvé tajemství nepoužila a neřekla bych ho nikomu bez tvého svolení," řekla jsem s povzdechem. „I ty to víš, Jamesi. Je jedno, jestli chodím s Luciusem nebo ne, moje loajalita vůči vám se nezměnila a nikdy nezmění."

„Věříme ti," ujistil mě James a střelil zlobným pohledem po Siriusovi, který stále mlčel.

„Musím si jít ještě něco vyřídit, tak se uvidíme na večeři," dodala jsem a opustila chlapeckou ložnici. Jakmile se za mnou dveře zavřely, uslyšela jsem Jamesův tlumený hlas, ale slova jsem nerozeznala. Nehodlala jsem poslouchat za dveřmi, a tak jsem seběhla dolů, abych zase vyběhla schody do dívčí ložnice.

Věděla jsem, že tam Wendy je sama, protože než jsem odcházela za kluky, Lily s Annie mířily do knihovny.

„Wendy?" oslovila jsem ji a zavřela za sebou dveře od pokoje. Wendy ležela na posteli a četla si nějakou knihu, od které vzhlédla, když jsem přišla.

„Ano?"

„Můžu s tebou mluvit?" zeptala jsem se a do hlasu se mi vkradla nervozita. Stále jsem měla možnost z toho vycouvat a mluvit s ní o něčem jiném.

„O čem?"

Otočila jsem se a hůlkou zabezpečila dveře, aby nikdo náš rozhovor neslyšel a aby sem nikdo nevešel.

„Víš," začala jsem a přešla k její posteli. Vypadala překvapeně, nejspíš kvůli těm dveřím, „ jde o to, že to vím."

Wendy nasadila nechápavý výraz. Nevím, jestli to jen hrála, nebo opravdu nevěděla, na co narážím.

„O čem to mluvíš?" 

„O tom, že jsi vlkodlak," vydechla jsem a sledovala, jak její tvář pomalu nabírá popelavou barvu. Vypadala, že za chvíli omdlí.

„Kdo ti to řekl?" hlesla se slzami v očích. Posadila jsem se naproti ní a položila jí ruku na rameno.

„Viděla jsem odcházet Poberty i tebe v den úplňku ze společenky. Šla jsi chvíli před nimi. Taky jsem si všimla, že jsi několikrát kulhala a měla šrámy na rukách, pár na obličeji. Nebylo těžké si to domyslet."