Beginning [#1; CZ HPFF]

XVI.

Zbytek školního roku uběhl rychle a nastal den odjezdu. Stála jsem ve svém pokoji a shlížela na postel, na které ležel plný kufr. Pokoušela jsem se ho zavřít, ale za nic na světě se mi to nedařilo.

Moje trápení se naštěstí rozhodla ukončit Wendy.

„Ukaž," řekla s úsměvem a stoupla si vedle mě. Vytáhla si hůlku, něco nesrozumitelného zamumlala a moje oblečení rázem zmizelo. Nejdřív jsem se zděsila, pak jsem se však uklidnila myšlenkou, že je to jen zvětšovací kouzlo, které použila i Hermiona.

„Díky," řekla jsem a usmála se. Byla jsem ráda, že přestože jsem nakonec začala s Luciusem chodit, stále mě mají rády a nezavrhly mě. Poberti to tolerovali, ale neschvalovali. V tomhle byli za jedno se Siriusem - začala jsem si s tím nejhorším člověkem, co jsem mohla.

Neúmyslně jsem si povzdechla. Zároveň mi naše přátelství chybělo, nejenom proto, že jsem ho milovala, taky s ním byla i sranda, ale taky moc ne. Denně se trápit jeho chvástáním, jak sbalil další holku, mi na sebevědomí moc nepřidávalo.

„Budeš sedět s námi nebo s dvojčaty?" Kdykoliv jsem byla s Luciusem, byla u toho většinou i Naja. Proto jim holky neříkaly jmény, aby to nemusely vyjmenovávat, ale dvojčata.

„S vámi," odpověděla jsem. „Jsem s nimi ještě domluvená, že za nimi společně s Amycusem pojedu o prázdninách."

„Super," usmála se a odběhla ke svým věcem. Se smíchem jsem sledovala, jak hopsá přes pokoj ke své posteli. Něco mě ale zarazilo. Trochu kulhala na pravou nohu a i na obličeji měla téměř nepatrné oděrky. Že by spadla?

Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se to neřešit. Určitě to nebylo nic vážného. Raději jsem přesměrovala svoji pozornost na kufr.

Konečně se mi ho podařilo zavřít a sundala ho z postele. Stejně jako ho sem skřítci přinesou, tak ho i odnesou do vlaku.

Podívala jsem se na hodinky na mé ruce.

„Sejdeme se u vlaku," řekla jsem a pozpátku mířila ke dveřím, přičemž jsem se dívala na holky. „Mám se jít ještě rozloučit s Luciusem." Vyklouzla jsem z pokoje a klusem zamířila ven ze společenky.

Ve Vstupní síni jsem se opřela o otevřené dveře a čekala, až dojde Lucius. Byla jsem tu dřív a měla ještě pár minut k dobru. Pohledem jsem vyprovázela studenty, kteří se již vydali na cestu. Dneska bylo opravdu krásně oproti minulému týdnu, kdy stále pršelo.

Úlekem jsem trochu poskočila, když mi někdo zakryl oči rukama. Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet. Chladné ruce měl jen jediný člověk, kterého jsem znala. Teda dva, ale jen jeden měl ruce takhle velké.

„Luciusi," zasmála jsem se a ruce z mých očí zmizely. Lucius mě objal zezadu kolem pasu a políbil na tvář.

„Půjdeme?" navrhla jsem. Lucius přikývl a chytil mě za ruku. Společně jsme pak zamířili do Prasinek na nádraží. Protože bylo hezky a na několik týdnů to bude naposledy, co se nejspíš uvidíme, rozhodli jsme se jít pěšky až na nádraží.

„Třetí týden v srpnu se bude konat ples," prozradil mi Lucius během cesty.

„U koho?" zajímala jsem se.

„U nás," odpověděl a podíval se na mě. „Přijdeš?"

„To nevím," pokrčila jsem rameny a ušklíbla se. „Ještě jsem nedostala pozvánku."

„Jsi neuvěřitelná, víš o tom?"

„Říká se to o mně," pronesla jsem egoisticky, čemuž jsme se zase zasmáli. Už jsme byli skoro u nádraží. Zpoza stromů jsem zahlédla kousek rudé barvy lokomotivy.