Beginning [#1; CZ HPFF]

XXI.

Radost do života se mi zase trochu vrátila. Stále mě ale přepadaly stavy, kdy jsem s nikým nemluvila a toulala se sama po hradě. Díky tomu jsem ale nalezla jedno úžasné místo, kam se budu zašívat vždy, když budu chtít být sama.

Už jsem se nemohla dočkat, až konečně spatřím Jamesovy rodiče a řádně jim poděkuju. Neměla jsem totiž ještě možnost, ale James jim psal.

Odjíždět se má už zítra a já si dobalovala poslední věci. Měla jsem strach i radost. Co když mě zavrhnou, přestože o mé opatrovnictví požádali, protože moji sourozenci přešli na druhou stranu?

James mě ale uklidňoval, že tohle jeho rodiče určitě neudělají. Mám takový dojem, že jim o téhle mé obavě dokonce i napsal, ale pravdu jsem z něj nevymámila.

Zavřela jsem plný kufr a položila ho k nohám postele. Převlékla jsem se do pyžama a ulehla do postele.

Holky byly ve společence a bylo celkem brzo, ale byla jsem unavená a nehodlala se držet na nohou násilím.

Zatáhla jsem kolem sebe ještě závěsy a nechala se vtáhnout do snového života.

------

Ráno přišlo relativně brzo. Holky ještě spaly, a abych je neprobudila, šla jsem rovnou do koupelny, kterou jsem zabezpečila, aby z ní nešlo nic slyšet.

Vstoupila jsem do sprchového kouta a nechala na sebe dopadat tekoucí vodu. Pomalu se mi uvolňovaly všechny ztuhlé svaly a já se uvolňovala. Stála jsem tam několik minut bez hnutí a užívala si ten pocit uvolněnosti.

Nakonec jsem přece jen sáhla po šamponu a sprchovém mléce. Než jsem vylezla ven, zabalila jsem se do ručníku a usušila se. Poté, co jsem si vyčistila zuby a vyfoukala si hůlkou vlasy, jsem se vrátila do pokoje.

Lily už byla vzhůru a budila Wendy, která se bez námitek posadila a začala se protahovat. S Annie to šlo hůř, mrmlala celou dobu, co se vyhrabávala z přikrývek a převlékala se.

Nečekala jsem na ně, měla jsem domluvenou snídani s Poberty. Jelikož se Sirius za poslední měsíc a něco zdržel jakýchkoliv poznámek na můj účet, dokázali jsme spolu vydržet v jedné místnosti a pár metrů od sebe, aniž bychom na sebe začali štěkat.

---------------------

„Jez něco," pobídl mě Remus, ale já zavrtěla hlavou. Nervozita se mi vrátila a žaludek smrskl. Dala jsem do sebe jen pár lžiček lupínků, ale nic víc.

„Nemám hlad," odpověděla jsem a odsunula od sebe misku. Do ruky jsem raději vzala sklenici s džusem a napila se.

„To jsi pořád nervózní z toho, že budeš bydlet u nás?" zeptal se James nevěřícně.

„Ne." Z toho jednoho slova šlo slyšet tolik ironie, že by to porazilo snad i slona.

„O nic nejde," snažil se mě uklidnit James a pousmál se. „Naši jsou v pohodě, že kluci?"

Všichni Poberti souhlasně přikývli a Remus se i povzbudivě usmál.

„Nejde o to, že bych se bála vašich," zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. „Je to prostě jen klasická nervozita. Měla jsem ji, když jsem se v deseti stěhovala, když jsem nastupovala na novou školu, když jsem poprvé viděla své pravé rodiče a dvojčata, nebo když jsem šla do Bradavic."

„Dobře," přikývl James, „ale zbytečně se nestresuj." Souhlasně jsem přikývla a přitáhla si k sobě zase misku s lupínky. Nakonec jsem do sebe dala ještě pár soust a dopila sklenici.

-------------------

Do jedenácté hodiny zbývalo ještě čtyřicet pět minut. Hodila jsem na sebe teplý kabát, nebelvírskou šálu a rukavice a zamířila do společenky, kde jsem měla s kluky sraz.