Beginning [#1; CZ HPFF]

XL.

Po našem výstupu jsme se všichni v klidu najedli. Tedy, tak v klidu to nebylo, protože samozřejmě doletěl Filch a začal hrozně nadávat, že si to vypijeme. Brumbál ho však uzemnil tím, že to udělali sedmáci, kteří se pouze chtěli rozloučit a udělali to úžasně, takže nám nemůže odečíst body ani dát školní trest do dalšího roku. Filch tedy s nesouhlasným mrmláním zase odešel a vyčkával, až bude moct Velkou síň uklidit.

Navíc za námi došla snad polovina Velké síně s tím, že to byla úžasná podívaná, kterou si budou určitě dlouho pamatovat, a že jim budou podobné kousky chybět.

Když jsme se pak dostali do společenské místnosti, posedali jsme si do křesel a na sedačku ke krbu, která slabě plál.

„Opravdu tohle byla poslední snídaně tady?" zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy.

„Jo," vydechl zkroušeně James. Věděla jsem, že nám to tu všechno bude chybět. Ta pohoda u krbu ve společence, holčičí večery v pokoji, velké párty Pobertů, jejich žertíky, kolejní famfrpálové zápasy. Dokonce i Filch a jeho kočka paní Norisová, kterou všichni šikanovali.

Rozhodně nám budou chybět jídla ve Velké síni. Hlavně ty velké hodové večeře na Halloween, Vánoce a začátek a konec školního roku. Co bych dala za to, abych tu na ta jídla mohla být.

Budou nám chybět profesoři a celkově celý hrad. Kdybych mohla, zůstala bych tu alespoň další tři roky. Hlavně proto, abych tu byla opravdu těch sedm, jako všichni. Takto jsem měla pocit, že jsem byla o něco ochuzena.

Sice se to bude zdát zvláštní, ale bude mi chybět ten ranní shon, kdy všechny holky chtějí do koupelny, ale musíme se vystřídat. Nebo prodírání se chodbou na další hodinu, když je tam dalších sto lidí.

Bude mi chybět jezero a dny, kdy jsem k němu chodila, protože jsem chtěla být sama a tam jsem měla dost prostoru. Nebo tajné výlety do Prasinek pro alkohol nebo jen tak. Chodba Jednooké čarodějnice sice nebyla nejhezčí, ale zajišťovala to, co jsme chtěli.

A nejvíc mi asi bude chybět kuchyně. Ty tajné výlety do kuchyně, protože to vlastně bylo zakázané, byly úžasné. Skřítci byli vždy ochotní nám připravit jakékoliv jídlo a pití.

„Zbývá nám ještě hodina, než budeme muset do Prasinek, tak co si projít naposledy hrad od vrchu až po sklepení? Úplně naposledy?" navrhl James.

„To je skvělý nápad," přitakala jsem. „Myslím, že to vyjde akorát tak, že bude čas na odjezd."

Zvedli jsme se a ještě si skočili pro věci do vlaku. S malou kabelkou, do které se mi dalo všechno potřebné na cestu, jsem se ještě zastavila ve dveřích pokoje, abych si ho naposledy prohlédla. Po našem úklidu to vypadalo, jako kdybychom tam snad ani nikdy nebydlely.

„Jdeš, Niko?" houkla na mě Lily, která se zastavila na schodech.

„Už jdu," přitakala jsem a s mírným úsměvem dveře pokoje zavřela. Aniž bych o tom původně uvažovala, vzala jsem si z nich štítek s našimi jmény na památku. Možná to bylo sentimentální, ale bylo mi to jedno.

Kluci už na nás čekali ve společence. Naposledy jsem si ji prohlédla. Byla jsem ráda, že jsem nakonec skončila tady. Netušila jsem, jak by to všechno dopadlo, kdybych si při zařazování vybrala Zmijozel, ale neměnila bych.

Když jsme pak vyšli na chodbu, otočili jsme se k Buclaté dámě. I ta měla slzy v očích.

„Nemůžu uvěřit, že už tu nebudete," zavzlykala a utřela si slzy kapesníkem. „Doufám, že se do Bradavic brzy dostaví vaše děti."