Beginning [#1; CZ HPFF]

V.

„Máš všechno?" zeptala se mě matka, která se objevila na prahu mého pokoje. Mávla jsem hůlkou a věci se mi samy naskládaly zpět do kufru, který jsem už po několikáté zkontrolovala.

„Jo, měla bych mít vše," odpověděla jsem s úsměvem a schovala si hůlku do kapsy kardiganu. Nemohla jsem uvěřit, že opravdu jedu do Bradavic. Matka s otcem se mi každý den poctivě věnovali a učili mě kouzla a lektvary, projížděli se mnou i dějiny jiné teorie, včetně volitelných předmětů, které jsem si rozhodla po prostudování výuky vybrat.

„Měli bychom jít," popohnala mě matka. „Budeme se přemisťovat, ale na nástupišti bývá hrozně moc lidí. Bude chvíli trvat, než se dostaneme k zavazadlové části. Alecta s Amycusem by měli čekat dole."

Přikývla jsem a nechala ji, aby mi odlevitovala kufr do haly. Následovala jsem ji, ačkoliv jsem se v domě dokázala už bez problémů orientovat sama. Dole na nás čekala jak dvojčata, tak i otec.

„Přeneseme se všichni naráz," rozhodla matka a natáhla ke mně ruku. Vzala jsem svůj kufr do ruky a zhluboka se nadechla. Nepříjemný pocit se dostavil téměř okamžitě, stejně jako slití barev do sebe. Všechno ale trvalo jen vteřinu, potom se všechno změnilo a my stáli na nástupišti 9 ¾.

Ohromeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Opravdu bylo nástupiště narvané k prasknutí. Odevšad se ozývaly nadšené hlasy, hrkání vozíků a houkání sov. Slzy radosti se mi nahrnuly do očí.

Rychle jsem zamrkala a následovala své rodiče a sourozence k zavazadlové části vlaku. Odložili jsme si zde kufry a poodešli bokem, abychom nepřekáželi.

„Dobrá," povzdechla si matka a na všechny se usmála. „Učte se, nezlobte a užijte si to tam. Máme vás rádi a pište nám."

Přikývla jsem a objala ji.

„Doufám, že se dostaneš do koleje, kam budeš chtít," zašeptala mi tiše do ucha. „A zítra nám napiš, kam ses dostala. Mám tě moc ráda a jsi velmi šikovná. Věřím, že budeš jedna z nejlepších v ročníku."

„Já tebe taky," oplatila jsem jí a odtáhla se od ní. Objala jsem ještě otce a s dvojčaty zamířila do vlaku.

„Půjdeš s námi do kupé?" zeptala se mě Alecta.

„Ne, najdu si nějaké své," zavrtěla jsem hlavou a vystoupala schůdky.

„Dobře, ale kdyby tě někdo otravoval z vyšších nebo nižších ročníků, stačí je poslat za námi a my si to s nimi vyřídíme." Jen jsem přikývla a začala si hledat své kupé. Dvojčata jsem ztratila za pár minut.

Po několika minutách se mi podařilo najít zcela prázdné kupé. Vešla jsem dovnitř a sedla si k oknu, abych měla úžasný výhled na krajinu. Netrvalo dlouho a vlak se rozjel. Slyšela jsem, jak kolem kupé procházejí další a další studenti. Pak se dveře otevřely a já otočila tím směrem hlavu.

„Máš tu volno?" zeptal se mě Sirius a usmál se.

„Pro vás vždycky," přitakala jsem a stoupla si. Sirius ke mně přešel a objal mě.

„Rád tě zase vidím," řekl a odtáhl se.

„Já tebe taky," zeptala jsem se a kývla směrem ke zbytku. „Představíš nás?"

„Jo, jasně" zazubil se a natočil se tak, abychom na sebe všichni viděli. „Jamesi, Reme, Petere, tohle je Nicole. Nicole, tohle jsou James, Remus a Peter."

„Těší mě," řekla jsem s úsměvem a pokynula jim, aby se posadili. Sama jsem tak učinila.

„Naučila ses všechno potřebné?" zeptal se Sirius, který si sedl naproti mě.