Beginning [#1; CZ HPFF]

VI.

Procházela jsem kolem kolejních stolů a snažila se nedat na sobě znát nervozitu. Všimla jsem si, že se na mě upřela většina pohledů ve Velké síni. Patřily jak studentům, tak i profesorů.

Když jsem procházela kolem Pobertů, Sirius se na mě povzbudivě usmál. To mi dodalo alespoň trochu odvahy. Přesměrovala jsem svůj pohled zpět před sebe právě v čas, abych zjistila, že jsme téměř u stupínku. Profesorka McGonagallová vystoupala ke stoličce.

„Než začneme, poslechneme si píseň Moudrého klobouku," řekla a ve Velké síni se rozhostilo ještě větší ticho. Moudrý klobouk spustil svou píseň a já se do ní zaposlouchala.

Byla nádherná a úplně jiná, než jakou jsem kdy četla v knize. Moudrý klobouk své písně měnil, ale tušila jsem, že je musí někdy i opakovat. Přece nejde už tisíc let vymýšlet každý rok novou písničku a nikdy ji nezopakovat.

Když zazněla poslední slova a klobouk utichl, síní se rozlehl potlesk. Váhavě jsem se k nim přidala, ačkoliv prváci nadále zkoprněle stáli na místě. Začala jsem se cítit trochu trapně a nesvá. Nikdy jsem nestála před tolika lidmi, pomalu se mě začínala zmocňovat panika. Přemýšlela jsem, jestli ještě není možnost někam utéct nebo něco.

„Nicole Carrowová." Poplašně jsem sebou škubla, když profesorka vyslovila mé jméno. Musela jsem ji přeslechnout, když nám přede všemi dávala znovu instrukce. Naštěstí jsem věděla, co mám dělat, za což jsem Merlinovi děkovala.

Zhluboka jsem se nadechla a prošla uličkou, kterou mi prváci udělali. Vystoupala jsem těch pár schodů a stanula vedle profesorky. Vzala jsem do ruky kloubouk, posadila se a nasadila si jej na hlavu. Snažila jsem se dívat na dveře a nevnímat ty pohledy ostatních.

„Tak co to tu máme? Další Carrowová? Ty musíš být ta ztracená, která se po letech našla," promluvil mi klobouk v mysli.

„Přesně tak," přitakala jsem v duchu.

„Tak kam tě zařadíme? Máš předpoklady pro všechny koleje. Jsi věrná jako mrzimorští a chytrá jako havraspárští. Ani odvaha ti nechybí, kterou ctí nebelvírští a lstivost také nepostrádáš pro Zmijozel. Je to těžké rozhodování. Pověz mi, kam bys chtěla ty?"

„Já jsem nad tím přemýšlela a nemohla se rozhodnout mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Tyto dvě koleje jsou mými favority. Rozhodnutí nechám na tobě," odpověděla jsem.

„Ve Zmijozelu máš své sourozence a zapadla bys tam. Patřila bys mezi elitu a jako mladší sestra bys byla velice chráněna. Jako princezna.

Jenže ty tohle nepotřebuješ. Dokážeš se o sebe postarat sama a stačí ti pár dobrých kamarádů, které najdeš v Nebelvíru. Nebojíš se postavit před někoho a schytat za něj kletbu.

Jsi ochotná bojovat za dobrou věc, ale taky víš, kdy se stáhnout a nehrnout se do zbytečného nebezpečí. Jsi dokonalá směsice dvou kolejí. Jenže takovou kolej tu nemáme," odmlčel se klobouk po dlouhém přemýšlení. Nastalo ticho. V uších jsem slyšela jen tlukot mého srdce a šumění krve v žilách.

„Už to mám. Nebelvír!" Poslední slovo klobouk vykřikl nahlas. Ani jsem si neuvědomila, že zadržuju dech, dokud jsem si hlasitě nevydechla. Sundala jsem si klobouk, šťastně se usmála a za hlasitého potlesku a jásání jsem zamířila k Siriusovi, který na mě mával, že mi drží místo. Téměř jsem tam dotančila a sedla si na čestné místo u nebelvírského stolu vedle něj.

„Gratuluji," řekl a zazubil se od ucha k uchu.

„Tak přece jen nejsem zmijozelačka, jak jsi mě poprvé nazval," připomněla jsem mu naše první setkání.