Beginning [#1; CZ HPFF]

XXXV.

Nesnášela jsem, když se něco začalo dařit a někdo se musel snažit to zničit.

Od doby, co jsem začala se Siriusem chodit, uběhl skoro měsíc. Viditelně jsem měla mnohem lepší nálady a více se smála. Ne že bych se před tím smála málo, ale prostě jsem byla šťastná a šlo to vidět.

Co mi však nahánělo trochu strach, přestože bych to řekla jen před Poberty a holkami, byly ty úchvatné anonymní výhružné dopisy. Věděla jsem, že má Sirius mnoho obdivovatelek, ale aby jich tolik bylo žárlivých a nenávistných, to mi nešlo do hlavy.

Téměř denně mi došel alespoň jeden dopis či vzkaz, ve kterém mi žárlivé holky vyhrožovaly všemožnými způsoby. Jedna dokonce do toho zatáhla mé rodiče, takže jsem se usnesla, že to bude někdo alespoň o tři roky níž, neboť šesté a sedmé ročníky o smrti mých rodičů věděly.

I před ostatními jsem se snažila dělat, že mě to nijak netrápí, opak byl ale pravdou. Bála jsem se, čeho by opravdu mohly některé být schopné. Rozhodně dvě třetiny z nich měly velice kreativní způsoby, jak mě donutit odejít od Siriuse.

Vlastně jsem ani nechápala, co by jim to přineslo. I kdybychom se rozešli, nejspíš by si ani s jednou z nich nic nezačal, nebo by je v tom horším případě využil, jako to dělával. Jenže jim to zřejmě nedocházelo.

Druhou prosincovou snídani jsem opravdu doufala, že nedostanu žádný další dopis. Modlila jsem se, aby nepřiletěla žádná sova. Už mě to opravdu začínalo unavovat.

Někdy v půlce snídaně přede mnou ovšem přistála obálka s mým jménem. S povzdechem jsem ji otevřela a vytáhla kousek pergamenu ven.

Nejspíš jsi pitomá, jinak si neumím představit, proč jsi ještě se Siriusem. Je můj a vždycky bude, tak se od něj drž dál!

Ještě jednou tě s ním uvidím a budeš si přát, abys chcípla společně s rodiči!

A taková malá ukázka, čeho jsem schopná. Pergamen jsem namočila do jedu, který ti momentálně pomalu proniká do oběhu.

Vyděšeně jsem vykulila oči. Opravdu by byla jedna z nich schopná mě otrávit, aby dosáhla svého?

Zamítla jsem to. Kdyby se na ni přišlo, vyrazili by ji ze školy pro pokus o vraždu. To by snad nikdo neriskoval. Zmuchlala jsem proto dopis do kuličky a strčila si ho do kapsy.

„Další?"

Otočila jsem se a podívala se na Siriuse. Jak se zdálo, samotného ho to znepokojovalo. První se tomu smál, ale když to ani po měsíci nepřestalo, začínal si dělat starosti.

„Nemusíš se bát," usmála jsem se. „Nikdo by neriskoval, že by ho vyhodili ze školy za ublížení na zdraví."

„Asi máš pravdu," přitakal a dal mi pusu na čelo. To jsem milovala. Vždycky mě to zahřálo u srdce víc, než normální pusa.

V klidu jsme dosnídali a vydali se na kolej. Dnešní plán byl jasný - jít se dívat na famfrpál mezi Zmijozelem a Havraspárem a zbytek dne prosedět u krbu ve společence. Nemohla jsem se dočkat.

V pokoji jsem se zabalila do všemožného oblečení, dala si Nebelvírskou šálu kolem krku, kolejní rukavice na ruce a čepici se znakem lva na hlavu.

Nikdy jsem čepice moc nenosila, ale dneska venku byla opravdu zima a všechno, co mi mohlo zajistit teplo, bylo lepší než nic.

Než jsem se však navlékla, vyndala jsem z kapsy dopis a položila ho na noční stolek. Nemělo smysl nechávat si ho v kapse.