Beginning [#1; CZ HPFF]

XII.

Odpolední vyučování proběhlo poměrně rychle. Pondělí mělo jako jediné jen dvě hodiny vyučování po obědě, takže jsem to stíhala akorát na tři hodiny. Vzala jsem si s sebou i tašku se seznamem úkolů, který nám profesoři za dnešní den zadali, kdybychom se je rozhodli dělat.

Zbývalo mi ještě pár minut, a tak jsem si v knihovně našla místo asi zhruba v polovině, abychom zase nebyly příliš daleko, ale ani moc blízko ostatním studentům. Během cesty jsem si z regálu vybrala náhodně jednu knihu a posadila se s ní ke stolku.

Až teď jsem si všimla jejího názvu. Byla ta kniha Famfrpál v průběhu věků, kterou mám doma schovanou. Pokrčila jsem nad tím rameny a nalistovala sedmou stranu, kde začínal výčet týmů z Británie a Irska.

Ačkoliv jsem knihu měla několikrát přečtenou, začetla jsem se do ní natolik, že jsem si nevšimla Najina příchodu.

„Nevypadáš jako famfrpálový nadšenec," řekla zamyšleně. Polekaně jsem sebou trhla a zaklapla knihu.

„Tohle už mi nikdy nedělej!" vyjekla jsem tišeji, aby na nás nedoletěla madame Pinceová. „Chodíš jako duch!"

„Promiň," ušklíbla se. „Vybrala jsi dobré místo," dodala a posadila se do druhé židle. „Většina studentů se zdržuje v přední části."

„Nějak jsem tušila, že budeš chtít soukromí," odpověděla jsem a odložila knihu na stolek. „Proč ses chtěla sejít?"

„Popovídat si," pokrčila rameny a přehodila si nohu přes nohu. „Říct si navzájem o sobě víc, než jsme na sebe prozradily ve vlaku."

„Dobře," souhlasila jsem a pousmála se. „Co bys chtěla vědět?"

„To, že jsi vyrůstala u mudlů, jsi mi říkala," odpověděla zamyšleně. „Ale můžeš mi říct, jak to tam chodí. Myslím jako práce, školy, zájmy..."

„Tak dobře," přikývla jsem a pustila se do vyprávění. Řekla jsem jí, co například za práci lze mezi mudly vykonávat, jaký je rozdíl mezi školami, že existují ještě školky a vysoké školy, taky že bohatí mívají personál, který za ně vaří, uklízí a stará se o dům, stejně jako u nás domácí skřítci.

Taky jsme jí popsala nějaké aktivity, kterým jsem se věnovala jako dítě nebo těsně předtím, než jsem odešla do kouzelnického světa.

Opravdu to vypadalo, že ji to zajímá. Doplňovala mé vyprávění různými otázkami, až mě to překvapovalo.

„Dobrá, teď je řada na tobě," vyzvala jsem Naju zvědavě.

„Když mi bylo pět, umřela máma," přiznala s mírným povzdechem. „Nesla jsem to těžce, nejspíš víc, než otec s bratrem dohromady. Byla to ona, kdo nás rozmazloval a staral se o nás, ale najednou byla pryč.

Ačkoliv jsem se snažila chovat podle toho, jak otec chtěl, nestačilo to. Podle něj jsem byla pořád moc mírná s neukázněnými myšlenkami. To samozřejmě věděly i děti jeho přátel, kteří si ze mě nějakou dobu dělali srandu, když jsme přišli do Bradavic.

Lucius se mě sice snažil zastávat, ale i na něm jsem viděla, že si o mně myslí totéž, co oni. Proto jsem se zařekla, že se stanu takovou, jakou mě chtějí. Udělala jsem si masku, kterou jsem začala nosit, abych zabránila dalšímu posmívání a zavděčila se otci i bratrovi. Což se mi povedlo."

Překvapeně jsem zamrkala. Bylo překvapující, že si některé děti dovolily si ji dobírat, když je Malfoyová. Nicméně to vypadá, že to mezi nimi funguje stejně jako v každé komunitě. Silnější si dobírají slabší.