Beginning [#1; CZ HPFF]

XXII.

Euphemie mě okamžitě provedla po domě a ukázala mi jednotlivé místnosti. Jako poslední byl můj pokoj. Byl v krémových barvách a já si jej okamžitě zamilovala. Nebyl tak velký, jako jsem měla doma, ale bylo mi to upřímně jedno.

Z okna jsem viděla do zahrady, na níž bylo, mimo jiné, postaveno provizorní hřiště na famfrpál. Dál tam byl menší altánek, kde se dalo posedět, a květinové keře, které teď byly zapadané sněhem.

Koupelnu jsem měla společnou s Jamesem. Každý do ní měl své dveře, takže jsme v podstatě měli takto propojené pokoje. Stačilo přejít menší koupelnu a bylo.

Ani společná koupelna mi nevadila. Byla jsem zvyklá ze školy, kde jsem se o ni musela prát s dalšími třemi holkami. Uzmout si ráno koupelnu pro sebe nebude problém, protože James vyspává déle. Nejspíš naše jediné štěstí.

Euphemie mě nakonec nechala v pokoji samotnou, abych si mohla v klidu vybalit, než bude večeře.

----------------

Netušila jsem, kolik přesně času uběhlo, když se ozvalo klepání na dveře od koupelny, která byla propojená i s Jamesovým pokojem.

„Dále!" houkla jsem a dál vybalovala oblečení z kufru. Bylo toho hodně, protože jsem si po té hádce se sourozenci sbalila co nejvíc věcí. Netušila jsem totiž, jestli budu mít možnost si je někdy vzít, a tak jsem do kufru, který byl zvětšen kouzlem, narvala snad všechno.

Dveře se pomalu otevřely. „Můžu dál?"

„Samozřejmě," přitakala jsem s úsměvem a otočila se na Jamese, který stál na prahu dveří. „Děje se něco?"

„Ne," odpověděl bez váhání. „Jen jsem se chtěl zeptat, jak se ti tu líbí a jaké z toho máš pocity."

„Ach tak," protáhla jsem. „Pořád mám pocit, že se za chvíli vzbudím a zjistím, že se mi to všechno jenom zdálo a že jsem někde v sirotčinci."

„To za chvíli přejde," zasmál se James. „Stejně jako když jsi přišla do našeho světa. Neprobudíš se, tohle je realita. I když nejspíš ne taková, jakou by si někdo přál."

„To ne," souhlasila jsem a uklidila další kousek oblečení do skříně, která se pomalu zaplňovala. „Ale všechno zlé je pro něco dobré, ne? Přece se to tak vždycky říká."

James ke mně přešel a vzal mi z ruky mikinu, kterou jsem zrovna držela, položil ji na postel a přitáhl si mě do pevného objetí.

„Vím, že se toho za poslední půl rok hodně stalo," zašeptal. „To se Siriusem, potom rodiče, rozchod s Luciusem a hádka se sourozenci... Jenom chci, abys věděla, že jsme tu všichni pro tebe. Nezáleží na tom, co se stane, my tady vždycky budeme."

„Já vím," vydechla jsem do jeho svetru. „Jen mi někdy připadá, že je všechno špatně. Ale je to jen pocit."

Cítila jsem, jak se James usmál do mých vlasů.

„Rodiče jsou z tebe nadšení," promluvil po chvíli ticha. „Nemůžou se dočkat, až tě víc poznají. Mám takový pocit, že vždycky chtěli ještě jedno dítě, ale nikdy to nepřiznali."

Usmála jsem se a odstoupila od něj. „Snad tedy nezklamu."

„To určitě nehrozí," ujistil mě James. „Zamilují si tě, stejně jako my ostatní."

Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí.

„Chceš s něčím pomoct?" zeptal se James s pohledem na můj kufr, který byl ještě z části plný oblečení a různých věcí.