Princess || h.s au || CZ

chapter fourteen

naštěstí Harry usnul téměř okamžitě, když jsme se dostali do postele. strachovala jsem se, že se Harry chystá udělat něco z toho, co řekl dříve, ale nic neudělal, což bylo v mém případě dobře.

noc přešla rychle a než jsem se nadála, Harry mě budil. musel jít do práce, ale řekl, že já s ním jít nemusím, ale pořád chtěl, abych vstala. jako obvykle jsem nechtěla vstávat, ale vstala jsem, nechtěla jsem ho neposlouchat takhle brzy ráno. zvláště když má jít do práce.

"princezno, podáš mi můj pásek?" požádal a skákal po pokoji, když se snažil nasadit si kalhoty. "prosím, jdu pozdě. spal jsem dýl, než jsem měl."

moje oči se trochu otevřely. "váš pásek?"

"jo ... proč se na mě tak díváš?"

"co s tím budete dělat?" zeptala jsem se ho, hrajíc si s palci. "bude to můj trest? vím, že jsem minulou noc opustila pokoj, ale nemohla jsem spát a nelíbí se mi ten pokoj, sire. ne, moc se omlouvám."

přestal s tím, co dělal a podíval se na mě, jeho tvář se zjemnila. "nebudu tě s tím bičovat nebo tak, princezno. nedívej se tak smutně. jen ho potřebuju, abych si je nandal."

po chvíli jsem přikývla, přešla k jeho šatně a čapla hnědý kožený pásek, který seděl hned na vrchu. přešla jsem zpátky k němu a podala mu pásek předtím, než jsem šla zpátky k posteli a sedla si, sledujíc ho, jak dokončuje svoje úpravy pro dnešní den.

"děkuju," řekl po minutě, jeho hlas byla jediná věc, která vyplnila skoro tichý pokoj. "vážím si, že to pro mě děláš, princezno."

"nemáte zač, sire."

když byl oblečený, přešel ke mně, tahajíc moje tváře jeho prsty. "nechovej se tak stydlivě, princezno. ani nevím, proč si myslíš, že bych tě potrestal s mým páskem. tohle je jediná věc, kterou nikdy neudělám, protože vím, že to vážně bolí a já ti nechci tak moc ublížit. proč bych měl potřebu tě právě teď potrestat jakýmkoliv způsobem? nic jsi neudělala, abys mě naštvala a já doufám, že ne, protože chci mít den bez toho, aniž bych tě trestal."

"dneska budu pro vás hodná holka, sire," řekla jsem mu. "přísahám."

"to je dobře, doufám, že neporušíš slib," řekl, ohýbajíc se a líbajíc mě na čelo. "teď vážně musím jít. už mám deset minut zpoždění."

"sire, můžu se vás na něco zeptat?"

"ano, ale jen, pokud si pospíšíš."

než jsem promluvila, přikývla jsem. "vážně záleží ne tom, jestli přijdete pozdě? myslím tím, že to je vaše firma."

"nechceš, abych odešel nebo něco?" zeptal se, stahujíc obočí. "můžeš jít se mnou, jestli chceš, ale nemusíš. jen jsem myslel, že bys tu pro dnešek chtěla zůstat."

"dneska chci zůstat, sire."

"dobře, ale abych odpověděl na tvojí otázku, můžu být opožděný, ale nechci, protože se bojím, že moje zaměstnanci odejdou. neudělali to předtím, ale jsem vždycky pozdě, a nechci zpackat tuhle firmu. můj otec mi ji svěřil a nechci být neúspěšný víc než už jsem. jestli to je teď vše, musím hned teď odejít. potřebuješ něco?

zavrtěla jsem hlavou, "ne, sire, jsem v pořádku."

"dobře, služebná by tu měla být za chvíli, aby tě kontrolovala, zatímco budu pryč. neobtěžuj ji, pokud nebude chtít, protože má dělat práci," řekl, čapl svojí brašnu, kterou si přehodil přes rameno. "dneska budu doma okolo páté, možná později. dneska mám několik schůzek a taky dneska přijde důležitý klient."