Princess || h.s au || CZ

chapter eighteen

"takže mi říkáte, že jsem na ni moc hrubý?" slyšela jsem Harryho se zeptat, budíc mě. "děláte si ze mě teď snad srandu?"

"ne, pane Stylesi. tohle vůbec neříkám."

"tak co potom přesně říkáte?"

"pane Stylesi, uklidněte se, jen jsem sem přišel, abych pomohl vaší submisivní, protože jste mě volal. nechtěl jsem sem přijít a naštvat vás, protože než jsem sem přišel, byl jste v lepší náladě," řekl muž, pravděpodobně někdo, kdo je doktor. "jen vám říkám, že byste měl vyloučit všechny tresty, která zahrnují její pozadí a vše, co s tím souvisí. teď, jako doktor, bych vám neměl říkat, co máte dělat, ale je to její zdraví, o čem se tady bavím. s čím jste jí trestal?"

"s jedním mým bičem," odpověděl Harry. "stejně si myslím, že to není vaše starost."

"není to moje starost, můžu vás tím ujistit, ale budu mít vážné jizvy tam, kde jste ji opakovatelně bil bičem. jestli chcete mojí radu, navrhl bych vám, abyste nějakou dobu nedělal žádné takovéto tresty, nebo její tkáň a kůže bude zdevastovaná."

"je tu něco jiného?" zeptal se Harry. "chci jít a vidět ji a vidět, jestli ještě spí. teď chvíli spala kvůli tomu, co jste jí dal ráno."

svojí hlavu jsem položila na polštář, po zjištění, že jsem v Harryho pokoji, a dál jsem neposlouchala zbytek konverzace. jediné, co jsem věděla bylo, že mě bolela záda, ale nepamatuju si, co se stalo, a nevím, jestli to chci vědět nebo ne.

po chvíli se dveře otevřely a Harry přešel po pokoji. sedl si vedle mě na postel a jednu ruku položil na mou hlavu, odhrnujíc mi vlasy.

"jsi vzhůru?" zeptal se. "nevadí, vidím, že jsi vzhůru, protože jsi otevřela oči. vážně se chovám jako debil, omlouvám se. jen se o tebe strachuji, to je všechno. jak se cítíš, princezno?"

pokrčila jsem rameny. "cítím se, jako kdybych byla sražena autobusem, jestli mám být upřímná, pane."

" to tak bolí?" zeptal se, vzdychajíc. "můj doktor ti teď dal nějaké prášky proti bolesti. doufal jsem, že by tě to mohlo nakopnout, ale předpokládám, že ne. dal bych ti pár dalších, ale nevím, kolik ti jich dal, a nechci ti dávat víc, než potřebuješ. i když tvoje léky by měly zabrat každou chvíli. myslíš si, že budeš do té doby v pořádku?"

pokrčila jsem rameny, činíc ho si povzdychnout. "jsi na mě naštvaná?"

"možná," znova pokrčím rameny. "jen chci vědět, co se stalo."

"nepamatuješ si?"

zavrtěla jsem hlavou. "ne, ne vůbec. jenom si pamatuji, jak jsme opouštěli konferenci."

"oh," řekl. "vysvětlím ti to, ale budeš mě poslouchat? máš v tendenci mě neposlouchat, když k tobě mluvím."

"budu poslouchat, sire."

"výborně," pokračoval. "potom, co jsme opustili konferenci, jsem odjel k restauraci, která nebyla tak daleko. doufal jsem, že bychom se najedli, ale když jsme zaparkovali, začal jsem mluvit. nevím, co se stalo, ale řekla jsi, že tvoje barva je červená. potom jsi vystoupila z auta a šla pryč. musíš změnit tvojí barvu na zelenou, ale jenom ty to dokážeš. jsem si na sto procent jistý, že žádný dominantní to v historii neudělal. je to trapné. chci jen vědět, proč si řekla červenou."

"myslím si, že jste říkal něco o získání nového partnera."

"a?" otázal se. "co s tím má něco společného?"