Princess || h.s au || CZ

chapter nineteen

byl to skoro týden od toho dne, kdy mě Harry potrestal s jedním z jeho bičů, a kdy jsme se začala cítit lépe. no, je to lež. vůbec se necítím lépe, stále se připadám jako hovno. Harry se mi snažil pomoct, ale neměl možnost, ignorovala jsem ho. cítím se špatně za to, že jsem ho ignorovala, ale necítila jsme zrovna k tomu, abych s ním mluvila.

dneska musel jít pracovat a já s ním musela jet. tentokrát jsem neměla na výběr, přinutil mě s ním jít. ani jsem se s ním nehádala o tom, že zůstanu doma, protože jsem se snažila udělat všechno, abych se mu vyhnula. věděla jsem, že se o mě začne strachovat a cítit se špatně, ale já jsem se nestarala.

nikdy jsem neměla ráda s ním chodit do práce. jeho kancelář je strašně nudná. všechno udržuje moc obyčejně, dokonce i barvy na zdech a na koberci. obtěžuje mě to, ale je to jeho kancelář, takže on rozhoduje, jak bude vypadat.

„Kat?" řekl najednou z místa, kde psal na jeho laptopu. „jsi v pořádku?"

pokrčila jsem rameny a začala jsem si hrát s vlasy, motajíc si je okolo prstů. slyšela jsem, jak si povzdechl, když se vracel k práci na jeho počítači. i když nepracoval moc dlouho, zvedl se ze židle a přešel ke gauči, na kterém jsem seděla. sedl si vedle mě a položil jeho ruku na moje stehno, ale já jsem ucukla, načež svojí ruku rychle stáhl k sobě.

„co to s tebou je?" zeptal se. „už několik dní se okolo mě chováš divně a začíná mě to obtěžovat. drásá mi to nervy. mluv se mnou. co se děje?"

znova jsem pokrčila rameny a odvrátila se od něj, čelíc bílé zdi. zavrtěla jsem hlavou, když jsem ho uslyšela si povzdechnout, protože jsem věděla, že nepřestane mluvit.

„chováš se takhle kvůli tomu, co se stalo minulý týden?" zeptal se a já přikývla. „Kat, princezno, nemyslím si, že se už někdy omluvím. už asi stokrát jsem ti řekl, že se omlouvám. nevím, co jiného mám udělat."

„proč jste mě musel potrestat?" zeptala jsem se, konečně jsem se otočila, abych se na něj podívala. „nechápu, proč jste mě potrestal."

„porušila jsi dvě má pravidla," připomněl mi. „nadávala jsi a oslovila jsi mě jménem."

„takže jenom proto, že jsem to udělala, jste mě musel potrestat?" zeptala jsem se, převracejíc očima. „a musel jste mě potrestat s jedním z vašich blbých bičů. nechápu, proč jste to musel použít. teď budu mít jizvy, které tam budou napořád, a všechno je to vaše vina."

vydal zvuk, který zněl jako vzdech, než si začal třít spánky. „navrhuju, abys hned teď přestala mluvit, protože jsi znova všechno pokazila. musím ti znova zopakovat tohle pravidlo? vůbec nikdy, nikdy nedávej za vinu všechno tvému dominantnímu. už jednou jsi tohle udělala a teď jsi to udělala podruhé. a nepřevracej nade mnou oči. nechceš mě zrovna teď naštvat. držím se, abych tě nepotrestal, protože ti nechci znova ublížit a protože vím, že tě pořád bolí záda."

„pořád to bolí, sire," řekla jsem mu. „vážně."

„vím, že jo," přikývl. „to je proto, proč tě pár dní nechci znova trestat, nebo dokud se pořádně neuzdravíš. mám na tebe otázku, princezno, a chci na ni upřímnou odpověď."

„co to je za otázku, sire?"

„proč jsi mi řekla, že s tím, co jsem ti udělal, jsi v pořádku?" zeptal se. „protože popravdě jsi nebyla."

„byla jsem omámená nějakým lékem, který mi ten stupidní doktor dal. nevěděla jsem, co se děje."

„neurážej mého doktora tím, že mu budeš říkat, že je blbý," křikl. „v jeho práci je velmi inteligentní. ví, co dělá, takže prosím, neříkej, že je blbej nebo dalšíma jménama. pomohl ti, neměla bys ho takhle nerespektovat."

„omlouvám se," potichu jsem se omluvila. „nevím, proč jsem to řekla."

přikývl. „dobře, ale pořád nejsme moc šťastný s tím, že jsi ho nezvala blbým. vím, že ti dal hodně léků, což je asi proč jsi byla mimo celý den, ale aspoň jsi nebyla v tolika bolestech. jsem jen rád, že se mnou znova mluvíš, je ti teď dobře?"

pokrčila jsem rameny. „snad."

„dobře," řekl po chvíli. "no, teď když jsme pryč z cesty, jsi v pořádku? máš hlad nebo tak? vypadáš, jako kdybys každou chvíli měla omdlít. už dlouho jsi nejedla."

"jsem v pořádku, sire. nemám hlad."

"jsi si jistá?" zeptal se, dívajíc se na mě s obavami v očích. "vždycky mi řekneš, že nemáš hlad. strachuješ mě. vím, že nerada jíš, ale na to se tě zrovna teď nebudu ptát. máš pořád podváhu, princezno, a já nechci, abys byla. i když tě přinutím jíst, nesníš celé svoje jídlo bez toho, abys neběžela do koupelny. vím, co tam děláš, když tam jdeš potom, co sníš jídlo, a to mě naštve. nechci, aby jsi to dělala sama sobě."

"nic nedělám po jídle."

převrátil oči. "ano, děláš. nejsem blbý, Kat. chceš, abych teď někam šel a přinesl ti něco k jídlu? můžu přejít silnici a přinést ti něco nebo můžu zavolat svojí služebné a objednat ti něco-"

"řekla jsem, že nemám hlad!" zaječela jsem, přerušujíc ho. "řekla jsem, že nic nechci, a taky jsem to tak myslela, sire. prostě o tom přestaňte mluvit, prosím."

svraštil obočí než se zvedl a přešel ke svému stolu, sedajíc si. "dobře, jestli o tom nechceš mluvit, tak pak cokoliv. buď hodná podřízená, seď tam a buď potichu, abych mohl dokončit svojí práci. chci jet domů co nejdřív jak jen můžu, protože si Misty vzala miminko s sebou."

"proč si ho sebou vzala?"

"její manželka je nemocná a musela jet k doktorovi," vysvětlil, znova něco začala psát na počítači. "Misty nechce mít její miminko okolo nemocných lidí, tak jsem jí řekl, ať pokračuje a miminko vezme s sebou."

"pane, mám otázku."

pozvedl obočí. "co to je, princezno? pospěš si, snažím se dokončit svojí práci."

"jak může mít služky žena dítě? protože oba dvě jsou holky ..."

"dárce spermií."

"ví, kdo je dárcem?" zeptala jsem se zvědavě. "nebo to byl někdo náhodný?"

"jsi hodně vlezlá, víš to?" uchechtl se potichu. "ale jo, ví, kdo je dárcem."

"kdo to je?"

"já," pokrčil rameny. "prosím, nepřemýšlej nad tím tak moc, princezno. Misty a její žena se necítila na to, aby šly do banky a dostaly je od nějakého náhodného chlápka. ani já bych to nechtěl, kdybych byl v jejich kůži. zeptaly se mě, jestli bych jim nedal trochu mých, ty víš, spermií a já jim neřekl ne, takže jsem jim jich pár dal."

přikývla jsem a přemýšlela nad tím, co předtím řekl, pak jsem se ho zeptala na další otázku. "uhm, sire. nebylo by to potom ... trochu vaše dítě?"

"ne," zavrtěl hlavou. "nevím. nepřemýšlím nad tím takhle. chtěly dítě a já jim chtěl pomoct, aby jedno měly, takže to je tak, jak se to stalo."

"oh," přikývla jsem, rozumějíc. "takže potom chcete děti, sire?"

"proč to chceš vědět?"

pokrčila jsem rameny. "nevím, jen mě to zajímá."

"no ... nemyslím si, že chci děti, kdybych to měl říct sám sobě. nechci vychovat lidskou bytost, která by byla mojí vlastní krví, protože se bojím, že by se ukázala jako já. neúspěšný a agresivní dominant. na vychovávání dětí je potřeba hodně zodpovědnosti a nepotřebuju mé další já běhat okolo, to by prostě bylo strašný."

když přestal mluvit, byl potichu a řekl mi, abych na něho přestala mluvit, aby mohl dodělat jeho práci. věděla jsem, že ho něco otravuje, ale nechtěla jsem ho otravovat, takže jsem si lehla na gauč a unavená si dopřála kousek spánku.