Princess || h.s au || CZ

chapter nine

po té, co jsem se po mém trestu oblékla - přičemž jsem potřebovala Harryho pomoc, oblékání mých kalhot zpátky bylo drsné, protože jsem se snažila se odstrčit od Harryho, ale přestala jsem, když mě upozornil, že mě potrestá, jestli nepřestanu. Harry posbíral všechny mé tašky a odnesl je do svého auta.

naposledy jsem se porozhlédla po svém pokoji. stále jsem přemýšlela, jaké bude nežít ve svém domě, ale žít s Harrym. věděla jsem, že tam bude celá nová atmosféra, ale byla jsem připravená se s ním odstěhovat.

zůstala jsem ve svém pokoji. po všem jsem se rozhlížela, dokud jsem neucítila, jak mě někdo bere za zápěstí. otočila jsem se a viděla Harryho, který se na mě díval a obdarovával mě malým úsměv, než mi řekl, že je čas odejít. přikývla jsem, nechala jsem ho vzít mě za ruku a odvést mě do obývajícího pokoje, kde zastavil před mými rodiči.

"znovu vám budu děkovat," řekl a potřásl si s nimi ruku. "děkuji, že jste ji povolili, aby se se mnou odstěhovala. jsem rád, že mi můžete tak moc věřit s vaší jedinou dcerou. teď, když jsem vše řekl, půjdu čekat do auta, takže se můžete vy tři rozloučit."

omluvil se a pustl mou ruku, když otevřel vstupní dveře a opustil dům, nechávajíc dveře třísknout.

zabralo mi jen 5 minut se s nimi rozloučit, protože nechtěli, aby na mě čekal; věděli, že je Harry netrpělivý chlap. měl nabitý program a nechtěli mu s tím překážet.

zkoušela jsem své nejtěžší abych neplakala, ale neuspěla jsem v tom. když se odstěhujete z domů vašich rodičů s vaším dominantním, jen zřídka se s nimi budete vídat. můžou vám zavolat jednou za čas, ale jen pokud to vašemu dominantu nevadí a dá vám povolení. je tady i vzácná příležitost, kdy můžete vidět vaše rodiče, ale zase, stane se to jen, jestli s tím váš dominantní nemá problém.

můžete jít navštívit vaše rodiče, jestli si to vyberete, na vašeho narozeniny, ale váš partner vás nemusí nechat jít, pokud nechce, abyste šli - to je jedno z pravidel. vaši rodiče byli jediní, kteří vám dali život, ne váš partner, takže je v pořádku, abyste šli je navštívit, když to jsou koneckonců vaše narozeniny.

vypustila jsem své myšlenky, když jsem uslyšela Harryho několikrát zatroubit. povzdychla jsem si nad jeho netrpělivostí a šla k jeho autu. než jsem nastoupila do auta, otevřela jsem dveře u spolujezdce, a po nastoupení je za sebou zavřela.

Harry na jeho straně zamkl dveře bez vysvětlení mi proč nebo pohledem na mě. mám pocit, že má se mnou problémy s důvěrou, ale chápu proč, od té doby, co měl přede mnou plno partnerů.

"jsi připravená jet?" zeptal se. "nechtěl jsem na tebe takhle troubit, nesnažil jsem se tě popohnat nebo něco. jenom jsem se bál. stála jsi na příjezdové cestě a dívala se do prázdna, nevěděl jsem, co dělat, tak jsem zatroubil."

"v pořádku, sire," řekla jsem, potichu jsem si povzdechla. "jsem připravená jet."

"fajn, to je dobře," přikývl, dávajíc zpátečku a vyjíždějící z příjezdové cesty. "musíme domů a vyndat tvoje věci. vlastně začínám litovat nabídky, že tě vezmu nakupovat, protože jsi si vzala asi sedm kufrů a můj šatník je jen takhle velký, princezno."

"ale váš šatník je docela velký, sire. jsem si jistá, že se tam vše vejde."

na minutu se na mě podíval, než promluvil. "myslím, že ano."

po tomhle jsme spolu moc nemluvili. cesta zpátky k jeho domu byla tichá, stále mě nenechal zapnout rádio; z nějakého důvodu má rád, když je v autě ticho. začal blouznit o tom, jak mě chtěl vzít do práce, takže by na mě mohl vyzkoušet hračky. stejně jsem mu neodpověděla, jen jsem poslouchala. nevěděla jsem, co mu říct.

Harry se rozhodl jít do města a přinést mi nějaké fastfood jídlo cestou zpátky. Harry nebyl nějaký fanoušek jezení venku, ale chtěl, abych se najedla. doufal, že by mi to pomohlo získat trochu více na váze. moc mi to nedávalo smysl, ale zaprvé jsem s ním neargumentovala a za druhé, nechtěla jsem tak rychle dostat další trest.

ukradl si čas parkováním, když jsem se konečně dostali do jeho domu. znova trval na tom, že mi domů vezme kufry. ví, že ráda dělám věci sama, ale nezajímá se. dělá, co chce, když chce.

"musíme jít uklidnit tvoje věci," řekl, když jsme se dostali domů, a dveře zamkl zevnitř. "musíme jít dřív do postele, zítra mám práci a ty půjdeš se mnou."

"musím jít?"

"ano," řekl, jeho mimika ztvrdla. "jestli nechceš, pak tě dám do izolačního pokoje od doby, co jsem se vzbudil dokud nepřijedu zpátky z práce, nebo tě tam dokonce nechám na několik dnů. je to na tobě - chceš jít se mnou do práce, nebo být zamčená v pokoji, kde není co dělat?"

"nic z toho nechci dělat, sire," řekla jsem potichu. "nemůžu prostě zůstat doma? "

"ne, půjdeš se mnou do práce."

"nechci," řekla jsem znova. "vážně nechci, sire."

"půjdeš, princezno," řekl znova. "přestaň mluvit, než se rozzlobím."

"ne, nepůjdu."

"nevím, odkud se tohle sebevědomí odmlouvání mi a neposlouchání mých pravidel bere, ale já nemám nic z toho. nebudu váhat a strčím ti mýho ptáka do krku, takže nebudeš moct mluvit," řekl a zúžil jeho oči, pouštějíc mé kufry na zem. "jdi do pokoje a buď v submisivní poloze, hned."

N[=