Princess || h.s au || CZ

chapter twenty-four

byla jsem překvapená, že mě Harry vážně bere vidět ten pokoj. zabralo nám než jsme se dostali k pokoji, protože věčně klopýtal, což způsobilo, abych mu pomáhala. tohle všechno nám zabralo spoustu času, ale nestěžovala jsem si.

"už jsme skoro tam?" zeptal se, když jsme byli v půli cesty v hale. "princezno?"

"ano, sire, jsme. nevidíte ten pokoj odtud?"

po několika minutách si povzdechl a zavrtěl hlavou, zastavujíc veprostřed haly. "sakra, ne, zapomněl jsem si brýle v knihovně. všechno je rozmazané. budeš hodná submisivní a přineseš mi je?"

"samozřejmě, jen tu stůjte a nehýbejte se."

"přestaň se ke mně chovat jako k miminu," řekl, tón v jeho hlas zněl prosebně, ale mohla jsem v něm slyšet špetku humoru. "jen mi, prosím, přines ty brýle."

přikývla jsem, i když jsem věděla, že mě neuvidí, a otočila se, než jsem se rozešla opačným směrem, než kde jsme stali. ohlédla jsem se a uviděla ho se opírat o zeď, ze zvyku si třel unavené oči. usmála jsem se, ale pak se otočila a pokračovala do knihovny, protože jsem věděla, že se k němu nějakým způsobem chovám jako k dítěti.

když jsme se konečně dostala do pokoje, přešla jsem k malému stolku, který byl vedle Harryho židle, a popadla jeho brýle. chopíc je v ruce jsem opustila pokoj tak rychle, jak jsem jen mohla, a šla zpátky, abych našla Harryho, stejně jsem ho viděla stát na chodbě.

"tady, sire," řekla jsem, podávajíc mu brýle, když jsem se k němu dostala. "nevěděla jsem, že nosíte brýle."

"no, potom mi tedy nevěnuješ tolik pozornosti," řekl, nasazujíc si je. "jen si utahuji, princezno. moc je nenosím, obvykle nosím svoje čočky."

"oh.."

"oh? to je vše, co mi na to řekneš?" uchechtl se. "ano, nevím, co teď říkám, promiň. pojďme se podívat do pokoje, dobrá?"

přikývla jsem, když mě vzal za ruku, proplétajíc naše prsty dohromady, než mě začal vodit halou k pokoji, stále trochu klopýtal. nevadilo mi, že to zabralo více času, než by normálně zabralo přejít k pokoji, který mi chtěl ukázat. jsem jen ráda, že mě nechá se na něj podívat.

natáhl se a popadl klíč, který byl v zámku dveří z vnější strany, když jsme se k nim dostali. pozvedla jsem obočí, zajímalo mě, proč se rozhodl ho tam nechat, což přilákalo jeho pozornost. 

otočil se a obdaroval mě tázajícím se pohledem. "o čem přemýšlíš?" 

"ten klíč, proč ho tam necháváte? neztratil by se nebo nespadl by nebo tak?" 

"no, předpokládám, že by mohl," pokrčil rameny. "už se to stalo před tím, ale to je proč jich mám sedm, šest z nich je zamčených v mé ložnici. míval jsem jich víc, ale vždycky jsem je ztratil. míval jsem sklon k alkoholu, velký sklon, a potom bam, všechny ty zatracený klíče se ztratily. nikdy jsem si nezapamatoval, kam jsem je dal, ale proto si ho tu nechávám. jsem jediný v tomto domě, kdo na něj může dosáhnout. nelíbí se mi ta myšlenka, že by se někdo dostal do pokoje bez mého svolení. taky si ho tady nechávám, protože si pamatuji, že je tady. nevím, jestli jsem odpověděl na tvou otázku ... myslím si, že jsem se trochu předběhl." 

pouze jsem přikývla a sledovala ho, jak klíč zasouvá do zámku a otevírá dveře. nemrhal ani trochou času, když vstupoval do tmavého pokoje a rozsvítil světla, uhýbajíc z cesty, abych mohla i já vstoupit do pokoje. 

"tak, tohle je ono," řekl, rozhlížejíc se. "můžeš se podívat a jít kamkoliv jen chceš, ale ničeho se nedotýkej, princezno. jen se nedotýkej, prosím." 

přikývla jsem, rozhlížejíc se po pokoji. "vy jste vymaloval pokoj na zeleno?" 

"ano," přikývl. "co? nelíbí se ti ta barva?" 

"ne, líbí se mi ta barva, sire. je to jen, myslela jsem si, že jste nevěděl, jaké to bude pohlaví." 

"nevěděl jsem ... no, nevěděli jsme, moje poslední submisivní a já," řekl, jeho hlas byl tišší. "chtěl jsem ho vymalovat neutrální barvou, jako zelená, protože to může být pro kluka nebo holku.  myslím si, že ten odstín barvy, kterou jsem vybral, je krásný, ale je smutné, že moje dítě nemělo šanci to vidět."

"jste v pořádku?" otázala jsem se, sledujíc jeho oči se plnit slzami. "sire?" 

"ano, jsem v pořádku,  princezno."

pokračovala jsem v rozhlížení se po pokoji, všímajíc si, že to má tématiku Lvího krále, zatímco Harry přešel pokoj a šel k malé skříni a otevřel ji, klekajíc si. začínal se prohrabávat nějakými věcmi, až do doby, kdy si povzdychl a stoupl si. otočil se a pomalu přešel k bílé, měkce vypadající houpající židli, která byla v rohu pokoje. 

"princezno, pojď sem a sedni si mi na klín."

udělala jsem, co řekl a sedla si na jeho klín, protože jsem ho zrovna teď nechtěla zklamat, obzvláště když je takovýto. trochu se posunul na židli, abych si snadno sedla na jeho klín, když otevřel foto album, které vyndal ze skříně. 

"co to je?" 

"to album?" řekl. "je to album mého děťátka, nikdy jsem neměl šanci ho dokončit. jen jsem na něj chtěl znova podívat, protože jsem ho neviděl od ... toho incidentu. chceš si ho se mnou prohlédnout? nemusíš, jestli nechceš."

"podívám se na něj s vámi, sire. jestli je to to, co chcete." 

vzal to jako ano a otevřel ho, stírajíc prach, než otočil na první stránku. když jsem měla šanci se na něj podívat, uviděla jsem fotku z ultrazvuku, ale muselo to být v brzkém těhotenství, protože jsem neviděla miminko, ještě to tak nevypadalo. 

"tohle je fotka, při které jsem zjistil, že je těhotná," řekl, ukazujíc na obrázek. "nemůžeš přímo říct, že to je miminko, ale stoprocentně to je. určitě je. Skylar by bylo tak roztomilé miminko."

"Skylar?" zeptala jsem se. "tak se mělo jmenovat vaše miminko?" 

"mhmm," zamumlal. "mělo. přišel jsem s jménem, který by mohlo být pro holku i kluka, protože jsem nevěděl, jakého pohlaví to bude, chápeš. pojďme tím jen tak listovat, dobře?" 

přikývla jsem, nechávajíc ho obrátit stránku. další fotka, kterou jsem viděla, byla fotka jeho poslední submisivní, předpokládám, stojíc s Harrym za ní, jeho ruce byly na jejím bříšku. usmála jsem se, ale můj úsměv pomalu mizel, když jsem si všimla, že se jeho ruce začínají třást, jak obvykle dělávají, když začíná být nervózní nebo když ho něco otravuje. 

"sire, co se děje?" 

"jen ji nenávidím tak moc," řekl, jeho hlas se začal zvyšovat, když hodil knihu na zeď blízko k nám, a mě postavil, aby mohl vstát. "vážně ji strašně nenávidím a nenávidím sám sebe. kdyby nikdy neotěhotnila, pak bych se takhle necítil. přeju si, aby tenhle svět byl jiný. přeju si, abychom nemuseli dostávat ty zatracený partnery, obzvláštně submisivní, protože všichni jsou stejní. nikdy je nepochopíš."

čapl mou ruku a odvedl mě z pokoje, třískajíc za námi dveřmi. nepřestával držel mou ruku, když mě vedl chodbou, ale když jsem se dostali k ložnici, vešel dovnitř a třískl dveřmi, nechávajíc mě stát na chodbě, zmatenou a obavávajíc se o něj, když jsem ho uslyšela brečet, pomalu vzlykajíc.