Princess || h.s au || CZ

chapter twenty-five

nevěděla jsem, jak dlouho stojím na chodbě a poslouchám ho brečet. musely to být hodiny, vidíc, že se venku pomalu stmívá. zavřel se v pokoji a nevyšel ven celý den, ani třeba aby si šel něco vzít k jídlu. 

skončila jsem v obývacím pokoji a po chvíli si lehla na gauč potom, co jsem začala být unavená ze sezení na chodbě, čekajíc, až vyjde z pokoje. musela jsem asi usnout, protože mě někdo probudil, jak se mnou opatrně třese za ramena. 

"princezno?" uslyšela jsem někoho šeptat potichu, znovu třesoucí s mými rameny. "probuď se." 

otevřela jsem oči, nechajíc je si zvyknout na světlo, než jsem otočila hlavou a podívala se na osobu, byl to Harry. "co?"

"jsi v pořádku?" 

"co tím myslíte?" 

naklonil hlavu do strany a klekl si, takže byl ve stejné úrovni jako já a stranu své dlaně položil na mé čelo. "tvoje tváře jsou rudé a seš teplá. myslím si, že budeš nemocná nebo něco. mám zavolat svému doktoru? protože by byl ochotný sem přijít hned teď a ujistit se, že jsi v pořádku." 

"jsem v pořádku, sire," řekla jsem mu. "je to jen horečka nebo něco. jsem v pořádku, vážně."

"jsi si jistá?" zeptal se. "princezno, jsi upřímná?" 

přikývla jsem, převracejíc očima. "ano, už jsem vám řekla, že mi je fajn."

"prosím, zlatíčko, nepřevracej teď nade mnou očima," řekl, potichu si vzdychajíc. "nechci tě teď potrestat. nemám na to náladu. jen se chci ujistit, že jsi v pořádku, protože nechci, abys byla nemocná."

"řeknu, jestli se budu cítit hůř," řekla jsem mu. "přísahám, sire." 

chvíli se na mě díval, než promluvil. "výborně. prosím, řekni mi, až budeš mít pocit, že se začínáš cítit ještě hůř. no, i když to je z cesty, jsi hladová?" 

pokrčila jsem rameny. "ne, vůbec ne. proč se ptáte?" 

"vyšel jsem a chtěl ti něco udělat k jídlu, protože vím, že jsi dlouho nejedla. nechal jsem tě, když jsi spala, protože jsem neměl srdce na to, abych tě probudil."

"děkuji, sire, ale teď vážně nejsem hladová." 

"tohle říkáš každou chvíli, když se tě zeptám, jestli nemáš hlad," povzdechl si, kroutíc nade mnou hlavou. "vstávej, prosím. nemusíš jíst v kuchyni, jestli nechceš, můžeš jíst klidně tady na gauči, třeba se na něco můžeš dívat. nezajímá mě, že vysypeš jídlo nebo vyliješ pití, jen chci, abys něco jedla."

na chvíli jsem nad tím zauvažovala, než jsem zavrtěla hlavou, pak přikývla. "dobře, fajn. najím se, ale chci zůstat tady, jestli vám to nevadí." 

"je to v pořádku. budu hned zpátky, princezno." 

stoupl si a odešel do kuchyně, nechávajíc mě znova samotnou v obývacím pokoji. pro sebe jsem si povzdechla a lehla si na gauč, pokládajíc si hlavu na opěradlo gauče. 

i když jsem moc dlouho neodpočívala, protože se po chvíli vrátil zpátky do pokoje s taškou v jedné ruce a skleničkou vody v druhé. 

"přinesl jsem ti nějakou čínu, protože vím, že ji máš ráda. chceš něco jinýho k pití?" zeptal se, přecházejíc ke mně a sedajíc si na gauč vedle mě, podávajíc mi věci do rukou. "protože ti přinesu něco jinýho k pití. nevěděl jsem, co ti mám-"

"sire, je to v pořádku," přerušila jsem ho. "stejně většinu času piju jen vodu."

"no, potom dobrá," řekl. "jen to sněz, prosím. to je vše, o co tě žádám, abys udělala."

přikývla jsem a popadla krabici, která byla v tašce, a otevřela ji, než jsem začala jíst, i když jsem vlastně nechtěla, ale Harry se na mě díval, takže jsem musela; nechtěla jsem ho naštvat. 

popadl ovladač, který byl na konferenčním stolku, a zapnul televizi, než to přepnul na nějaký program. nevěděla jsem, na který film se dívá, protože jsem se tím nějak moc nezabývala. 

"může se tě na něco zeptat?" 

otočila jsem se, abych na něj viděla, vidíc, že se dívá na televizi, žádný výraz na jeho tváři. 

přikývla jsem, polykajíc jídlo, které bylo ještě v mé puse, než jsem odpověděla. "ano, sire, do toho." 

chvíli byl ticho, pak promluvil. "věděli tvoji rodiče, že máš problémy s příjmem potravy?" 

"proč to chcete vědět?" 

"jen mě to zajímá, princezno," pokrčil rameny. "prosím, odpověz mi na otázku." 

"no, předpokládám, že ano," řekla jsem s pokrčením ramen. "všimli si toho, že někdy nejím, ale stejně s tím nic neudělali." 

"nikdy s tím nic neudělali?" otázal se, otáčejíc hlavu tak, aby na mě viděl. "co tím myslíš?"

"no, všimli si, že vážně nic nejím," řekla jsem s pokrčenými rameny. "chtěli mě kvůli tomu někam poslat, ale já jsem nechtěla jít."

"nechtěla jsi jít, protože jsi tvrdohlavá," usoudil. "mám pravdu?" 

jenom jsem pokrčila rameny a svůj pohled od něj odvrátila, takže jsem se dívala před sebe na televizi. slyšela jsem ho si vedle mě povzdechnout, ale zůstal potichu. nicméně za chvíli začal prsty klepat proti kožené opěrce gauče, což mě málem přinutilo zešílet, ale nic jsem neřekla. 

"proč jste se na celý den zamknul v pokoji?" zeptala jsem se najednou. "sire?" 

"byl jsem jen ... naštvaný," řekl opatrně, znova se na mě díval. "to je proč jsem nešel znova do toho pokoje, protože to vždycky skončí takhle, ignoruji své partnery. nemyslím tím, že bych tím všem zabránil vstupu tam, když jsem takovýto, jen mě to ubírá síly, chápeš? trvalo mi věčnost, abych se z té mojí zatracené postele vyhrabal, no naší postele, ale jsem rád, že jsem to udělal, protože jsem o tomhle s tebou chtěl mluvit, ale teď, teď přestaňme měnit téma. pokračujme tam, kde jsme skončili, dobře? nechtěla jsi jít na to místo, protože jsi tvrdohlavá, že?" 

zavrtěla jsem hlavou. "ne, no, možná. nevím, sire. nechtěla jsme jít, protože jsem měla pocit, že zešílím nebo tak, proto jsem tam nechtěla jít. nevím, jestli teď dávám smysl, ale chápete, o čem mluvím? ale je mi to líto, už nemám chuť k jídlu." 

"chápu, co se snažíš říct, princezno," přikývl. "ale proč by sis myslela, že jsi blázen? protože ty nejsi, vážně ne. pomůžu ti s tím jak jen mé síly vystačí. musí to vzít malými krůčky, ale všechno je v pořádku, dám ti jídlo do ledničky, jen pro případ, že bys měla později hlad, ale pro teď chci s tebou něco udělat."

"co chcete udělat?" 

"chci s tebou trávit nějaký ten čas. chci tě potěšit, protože mám pocit, že jsem na tebe byl hrubý, neboť jsem ti nevěnoval plnou pozornost, takže proto tě chci potěšit a udobřit se s tebou."