Tuto kapitolu věnuji: @Denisasadecka Za to že mě přiměla dál pokračovat.
Pohled Lauren
Naskládala jsem sešity do batohu a měla jsem pocit, že musím vypadat strašně nemotorně. Než jsem vyrazila pohlédla jsem na Martina, který nevypadal moc nadšeně. To už jsem stačila urazit Martina? No možná je to dobře, když mě bude ignorovat. Radši už vyrazím ke dveřím, kde stojí Erik a upírá na mě svůj pohled. Hned zčervenám, jelikož na tolik pozornosti nejsem zvyklá, kór ne u mužského pohlaví takového vzhledu. Vydáme se směr učebny odborného praktického výcviku.
Když před jednou učebnou zastavíme, Erik se na mě dlouze podívá. ,,Potřebuji, abys mi pomohla uklidit" podívá se na mě. Spadl mi kámen ze srdce, že jsem nic nepokazila a nebo nezničila. ,,Jo jasně" Když otevře dveře učebny, tak zapomenu na chvíli dýchat. Takový nepořádek? No.. myslím si, že tu budeme do rána. I když na dlouhé uklízení jsem zvyklá z domu. ,,Doufám, že ti to nevadí" usměje se na mě a já má co dělat abych se udržela na nohou. ,,Ne nevadí" usměji se. A kdyby ano neměla jsem moc na výběr. Sám by tohle uklízel zaručeně dlouho a nepochybuji, že má i jinou práci na práci.
,,Ale měli bychom začít". Vzala jsem bednu a začnu do ní skládat špinavé kádinky a petriho misky a jdu s tím do umývárny, kde vše vyskládám na pult, kde všechno začnu oplachovat a dezinfikovat.
Najednou se mi začne dělat nevolno, ale záchody tady nejsou. Teda jsou ale až venku a já se nechci přidělávat starosti Erikovi a tak to musím vydržet a pokračuji ve své práci dál. Beru si do ruky další kádinku a začíná se mi zatmívat před očima. Cítím že najednou padám a naposledy co slyším je zvuk tříštění se skla.
Pohled Erika
Včera měli praxi prváci. No.. byli trochu nemotorní a neohrabaní, ale to se dá pochopit. No to co je zvláštní je to, že jednu prvačku nemůžu dostat z hlavy. Jmenovala se Lauren, tuším, na jména jsem neměl moc dobrou paměť.
Nyní mám třeťáky a vše jde bez problému, ale já jsem nějaký vzteklý. Pár jsem jich seřval podstatě za blbost. Asi bych se měl jít léčit. Náhle mě něco napadne a to že třeťáky nechám pracovat až do konce praxe a potom skočím pro Lauren, se záminkou, že potřebuji pomoct uklidit.
Konečně jim končí praxe a jsou celkem rádi, že ten nepořádek nemusí uklízet. No ani se jim nedivím. Radši se vydám do Lauřiny třídy. Když dojdu na místo, nemůžu se hned dokopat k tomu, abych zaklepal a zeptal se vyučující co jí zrovna mají. Což se mi ani trochu nepodobá. Vždy jsem sebevědomý až to hezký není. Konečně se rozhoupu a zaťukám a hned sebevědomě otevírám dveře. Á jej zrovna mají tu babiznu, s kterou mám neustále konflikty. Ona si stále myslí, že učit praxi by měli ti, co aspoň dva roky pracovali na veterině. Díky tomu vyučuji je různé míchání prostředků a přímo ke zvířatům se nedostanu. Pozdravím jí a zeptám se jestli by Lauren mohla jít se mnou. No moc se netvářila a tak jsem jí řekl, že je to důležitý, i když to byla lež. Tu učebnu jsem si mohl uklidit sám. Potom se podívám na Lauren a ta na mě jen zírá, ale v tom pohledu nemůžu vyčíst jestli je ráda, nebo ne. Začne se balit a jde ke mě, když se na mě podívá tak zčervená jak rajče.
Když konečně dojdeme k učebně, dá se do práce. Sbírá všechny kádinky a jiní blbosti, co jsou tu všude rozházené a vydá se zřejmě do umývárny. Jsem sice rád, že tady je, ale pořád mi něco chybí. Najednou slyším ránu a potom tříštění skla. Jdu se raději podívat jestli se jí něco nestalo, protože ta rána se mi opravdu nelíbila. Když dojdu do umývárny uvidím jí ležet na zemi. Hned se k ní rozběhnu a začnu jí popleskávat, aby se probrala, ale bylo to marné. Tak rychle vezmu telefon a volám pohotovost.
