Pohled Lauren
Hraju si s tátou. Jsem snad to nejšťastnější dítě na světě.
Najednou mu zazvoní mobil , vytáhl ho ze zadní kapsy. ,,Promiň beruško, ale musím to vzít." smutně jsem se na něho podívala, většinou hned na to odjel. ,,Klička!.... Vážně? ....Hned tam jedu!" típl telefón. ,,Promiň, broučku, ale chytli jednoho zlého pána a musím tam jet, než se vrátím tak mi namaluj obrázek" pohladil mě a dal mi pusu do vlasů. Začala jsem malovat tatínka a mě a maminku na dovolené, kam jsme měli jet o prázdninách.
O pár hodin poszději...
Crr... To bude tatínek, rychle jsem vzala obrázek a utíkala ke dveřím . ,,Tatííí..." zapískala jsem, ale hned jsem se zarazila, protože tam stáli muži v policejní uniformě. ,,Váš manžel je buhužel mrtvý." Tyto slova mi zněla v hlavě.
Potom jsem viděla tmu. ,,Lauren, už budeš bydlet u mě zařídil jsem to. Už nebudeš muset být s tvými rodiči. Prosím prober se..." Slyšela jsem hlas Erika, ale nešli mi otevřít oči. A pak jsem asi usnula.
Maminka mě držela za ruku, když jsme vztupovali do jedné místnosti, kde jsme se měli rozloučit s tatínkem. Měla jsem na sobě černé šaty, které jsem tak nesnášela, ale teď mi to bylo jedno. Vlastně mi bylo všechno jedno.
Místnos byla plná lidí, které byli oblečeny do černého oblečení. A vepředu stála černá rakev a tam ležel tatínek. Vytrhla jsem se mamince a běžela jsem k rakvi. ,,Lauren! Vrať se!" zašeptala maminka, ale já dělala, že jsem neslyšela. Rychle jsem se vyškrábala do rakve a tatínka jsem objala. Po tvářích mi tekli slzy ,,Tatinku probuď se, prosím. Já tě moc potřebuju." šeptala jsem pořád dokola. Maminka ke mě přišla a chtěla mě vzít. ,,Nech ji, ať se s ním rozloučí." řekl někdo, asi děda. Ale tatínek se neprobouzel, ležel tam a byl studený. Najednou mě kdosi zvedl, byl to děda. ,,Néé, já chci bý s tatínkem!" šeptala jsem a kopala jsem okolo sebe. Děda si mě vzal do náruče. ,,Shh, to bude dobré" šeptal, ale já slyšela jak měl nakřáplí hlas. ,,M-mám p-pro něj obrázky" zavzlykala jsem. Zřejmě to slyšela maminka a vytáhla pořádný štus papírů a podala mi je. Byli obrázky jak jsem byli s tátou na dovolené, doma, jak jsme si hrály... bylo toho spousta, protože od té doby co se to stalo jsem jen kreslila. Mluvila jsem jen, když to bylo nutné. Maminka mě vzala k nějaké paní, která na mě pěkně mluvila, ale já na to neměla náladu. Jednou jsem slyšela jak mamince říkala, že to je šok. Že by to mělo odeznít, ale že to chvíli potrvá.
Děda šel se mnou k rakvi a já jsem do ní dala obrázky. ,,Tatínku, ty jsou jen pro tebe" zašeptala jsem a dívala jsem se něho.
Najedno zase tma. Chtělo se mi plakat ale nemohla jsem se pohnout. Pamatuju si jak jsem šla poprvé po tom incidentu do školky. Hned jak to bylo možné jsem utekla. Běžela jsem na hřbitov, kde byl tatínek pohřbený. Tam mě našel děda. Potom mě vzal do cukrárny, ale já jsem na to neměla chuť. Stále jsem brečela, protože jsem měla pocit, že mi někdo rve srdce z těla. Byla to strašná bolest a stále je.
,,Lauren, miláčku, já tě miluju a budu tě milovat, ale prober se prosím" slyšela jsem hlas Erika a chtěla jsem mu říct, že já jeho taky, tak strašně moc, ale nemohla jsem. Najednou jsem cítila jak mě políbil byl to strašně krásný pocit. Pak jsem zase usnula.
Seděla jsem na posteli a dívala jsem se na fotku, kde jsem byla s tatínekem. Sice mylo už 12 let, 9 let co zemřel, bolelo to pořád stejně. Po tváři mi stekla slza. Tak moc jsem ho zbožňovala. Byl to ten nejúžasnější člověk na světě a stále jsem nemohla uvěřit, že už není. ,,Lauren! Pojď sem někoho ti představím!" křikla na mě mamka, která se právě vrátila z práce. Pozdechla jsem si. Šla jsem dolů a tam stál nějaký tlustej chlap, který se na mě usmíval. Byl to takovej ten falešný úsměv a mě hned nesedl. ,,Tohle je Robin Destarý, můj přítel a tohle je Lauren má dcera" usmála se na něho mamka přeslazeně. Natáhl ke mě ruku ,,říkej mi Robe" usmál se tím odporným úsměvem. Chytla jsem jeho ruku ,, A mě Lauren" špitla jsem a pak jsem se otočila a šla jsem do svvého pokoje.
V noci jsem dostala žízeň a tak jsem se šla napít. U ložnice jsam se zastavila, protože jsem zaslechla hlasy. Vím, že je to neslušné, ale něco mi říkalo, že mám poslouchat. ,,Nechceš jí dát do děcáku?" zeptal se Rob. ,,Ne, slíbila jsem jejímu otci, že se o ní postarám, kdybych to neslíbila už by tam byla. Je stejně k ničemu." vypustila mamka z pusy. Mě začli téct po tváři slzy. Nesnášela jsem ho ale teď jsem ho nenáviděla a taky svoji matku. Otočila jsem se a běžela jsem do pokoje.
,,Jen nám líto pane Novotný, ale pokud se do týdne neprobere tak jí budeme muset odpojit." řekl čísi hlas. ,,Prosím dejte jí ještě šanci, ona to zvládne pane doktore. Jen potřebuje čas." řekl přiškrceně Erik. ,,Rád bych tomu věřil" řekl ten hlas a já slyšela jak bouchly dveře. ,,Lauren, miláčku, musíš se probudit! Slyšíš? Já nemůžu o tebe přijít!" zašeptal a já slyšela že brečí. Chtěla jsem se brobrat ale nešlo to.
Kolem byla zelená tráva. Nikdy jsem tady nebyla a nikde nebyl ani strom, jen rozkvetlá louka. Najednou jsem viděla blížící se osobu. Něco mi říkalo, že mám jít za ní. A tak jsem se vydala. Když jsem se přiblížila, viděla jsem, že je to tatínek. ,,Tatííí..." zakřičela jsem a rozběhla. On se usmál a roztáhl svojí náruč do kořán. Hned jsem do ní skočila a po tváři mi tekli slzy. ,,Beruško!" řekl mi do vlasů. ,,Mám tě strašně moc ráda tati a už tě nepustím!" zašeptala jsem. ,,Mám tě taky moc rád, broučku, ale musíš jít!" ,,Kam? Já nikam nechci!" zašeptala jsem. Nechtěla jsem ho zase ztratit. ,,Musíš ží, zlatíčko, ještě nenadešel tvůj čas, až nastane, pak si mě užiješ. Musíš bojovat! Jsem na tebe tak pyšný!" zašeptal.
Najednou zase tma a tatínek byl pryč. Né... Otvírám oči. Počkat já už se můžu hýbat. Teda ne tak do slova všechno mě bolí, ale to je vedlejší. Do očí se mi hrnou slzy, které mi stékají po tváři. Bože... mě se po tatínkovi tak stýská.
Podívám se na stranu a vidím Erika jak sedí na židli a spí. Nechci ho budit a tak ležím po tichu a usínám. Jsem strašně vysílená.
,,Tak musíme jí odpojit pane Novotný, je nám to líto." slyším ve snu ,,Ne, ne, ne, dejte jí šanci prosííím!" panykaří Erik. ,,Eriku.." říkám, ale svůj hlas nepoznávám. Je tak slabý. ,,Lauren? Řekni něco!" slyším Erikův hlas. Pomalu otvírám oči. Vidím jak se na mě utrápeně dívá. ,,Slečno, jak se cítíte?" ptá se nějaký doktor. ,,Všechno mě bolí" zasténala jsem. Doktor jen pokýval hlavou ,,Dáme vám něco na bolest" řekl a odešel. ,,Tak strašně moc jsem se o tebe bál!" zašeptal Erik. Jen jsem se na něho podívala.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak a po dlouhé době jsem zase přidala nový díl. Omlouvám se ale teď na mě tlačí kvůli známkám a já opravdu nechci propadnout. :( No snad se vám tato kapitola líbila.
