Čtení pro inspiraci či zamyšlení

Kdo to je nošenec?

Že nevíte? Před několika lety jsem to také nevěděla. Nošenec je člověk. Člověk, když se narodí, tak se totiž nejraději nosí a ideálně neustále. Je to jeho přirozená potřeba. Tak se totiž cítí nejlépe. V bezpečí, v úzkém kontaktu se svou matkou, kdy může cítit její vůni, tlukot jejího srdce, může zažívat různé změny poloh, tak, jak se spolu s matkou pohybuje. Tak, jak to cítil, když se 9 měsíců vyvíjel v děloze. Je to pro něj známé a uklidňující. Když přijde na svět, je náhle vržen do prostředí, které nezná, působí na něj mnoho vlivů, které dosud nepoznal. Může to být velmi stresující, pokud je na to sám. On neví, že jeho matka ho neopustila, když s ním není, když necítí její přítomnost. On pouze cítí, že je sám a zažívá úzkost, touží po kontaktu se svou matkou, aby se mohl cítit bezpečně. Potřebuje zažívat to, co zná, aby mohl dobře čelit tak náročnému úkolu. Děti, které jsou nošeny, mají mnohem nižší míru stresu a lépe se adaptují na změny, které s sebou život přináší. Přijímají svět otevřeněji a radostněji, protože se k nim neobrací zády. Jsou se svými matkami, které jsou od přírody vyladěny na jejich potřeby. Tím více, čím užší kontakt spolu mají. Tvoří společnou jednotku, dítě a matka spolu zažívají větší pocit celistvosti a naplnění, proudí mezi nimi více lásky. Tak to příroda zařídila. Pokud žijeme v souladu se svými přirozenými potřebami, tak nás příroda odměňuje libými pocity. Libé pocity nás motivují dělat tu činnost opakovaně. Tak je zajištěno, že se lidé rozmnožují a pečují o svá mláďata.

Poprvé jsem se setkala s dítětem v šátku asi před 20 lety. Bylo to zvláštní a jiné, vidět dítě nošené na matčině těle, ale nic mi to neříkalo, neoslovilo mne to. Pak jsem přivedla na svět postupně 2 děti. Nechávala jsem je v postýlkách, případně nosila v ruce, ale to jsem nikdy dlouho nevydržela. Vozila jsem je v kočárku. Bylo to těžké. Děti hodně brečely, péče o ně byla nesmírně vyčerpávající. V té době mne to donutilo začít se intenzivněji zabývat sama sebou, hledala jsem způsob, jak se cítit lépe. Kdybych jen tušila, jak jsem si mohla vše ulehčit. Kdybych jen věděla, že nošení je tak důležité a prospěšné. Kolik bolesti bych ušetřila sobě i svým dětem! Dnes naštěstí existuje už více informací, jsou občas i vidět děti v šátcích. Přiznám se, že když je někde vidím, tak cítím velkou touhu to zažít. Zažít tak silný vztah, jaký jen matka v úzkém kontaktu se svým dítětem může mít. Zažít tu naplňující propojenost.

Savci se dělí na běhavce, hnízdivce a nošence podle toho, jakým způsobem se starají o svá mláďata. Běhavci jsou savci, kteří se narodí a za pár minut jsou schopni se pohybovat spolu s matkou – jako například koně. Hnízdivci jsou savci, kteří ukrývají svá mláďata v „hnízdech" (doupatech,..) a opouštějí je na delší čas, když shánějí potravu. Sem patří např. lišky. Mláďata jsou v tu dobu potichu, aby se neprozradila. Šimpanzi, se kterými máme nejpodobnější genetický kód, jsou nošenci. A naše děti rozhodně nejsou tiší hnízdivci. Naše děti jsou jasní nošenci. Ony nás často velmi hlasitě upozorňují na to, že chtějí být s námi. Volají nás. A pokud už nevolají, tak proto, že ztratily víru, že někdo na jejich volání odpoví. Už nevolají, jsou potichu, aby se nevyčerpávaly a doufají, že se třeba stane zázrak, a někdo pozná, co doopravdy potřebují.

Pokud můžete, noste své děti, je to to nejlepší, co pro ně můžete udělat.

Barbora Müllerová

P.S. Po napsání tohoto článku mne začala bolet hlava, pak se spustily slzy, a odešlo ze mne trochu z té hluboké bolesti, která ve mne stále ještě je.

www.barboramullerova.cz