Čtení pro inspiraci či zamyšlení

Příběh o Buratinovi

Byly mi asi 4 roky. Měla jsem hadrového panáčka s dřevěnou hlavou. A velmi jsem ho milovala. Byl to můj spojenec, cítila jsem, že je mezi námi zvláštní souznění. Měl jednu vadu, kterou byl větší nos, a tak nebyl dokonalý a svět ho nepřijímal. Já jsem si myslela, že též mám nějakou vadu, když mě svět nepřijímá. Mým celým světem v té době byli mí rodiče.

Jednou ráno se stala strašná věc. Nemohla jsem svého Buratina najít. Hledala jsem všude, ale nebyl k nalezení. Pak mě napadlo zeptat se maminky, jestli Buratina neviděla. A ona věděla, co se s ním stalo. Předchozího dne večer jsem nechala Buratina ležet neuklizeného na zemi a náš pes ho rozkousal. Ale to já nevěděla. A protože mě moje maminka chtěla za nepořádnost potrestat, řekla: „Buratino od nás odešel, opustil nás, protože jsi se o něj špatně starala". V tu chvíli mě zaplavila obrovská bolest. Můj Buratino, milovaný spojenec, který jediný mi rozuměl, mě opustil. Myslela jsem si, že mě nikdy neopustí právě proto, že je jen pouhou hračkou. Ach, jak jsem se zmýlila.

Ta bolest byla nesnesitelná, ale protože jsem nemohla plakat a nechat odejít tu velkou bolest spolu s hojivými slzami, tak jsem ji uložila na dno své duše k ostatním velkým bolestem svého života. Nosila jsem ji v sobě 35 let, než jsem ji vytáhla do vědomí a odplakala. Ještě dnes, když píšu tyto řádky, se mi derou slzy do očí. Dětská zranění mohou být velmi silná.

Prosím, nezraňujte své děti, nikdy nevíte, jak velkou ránu vaše slova způsobí. Vaše slova mohou být jako jedový šíp, jako špendlík, který se zapíchne do duše dítěte a který může vaše dítě v sobě nosit velmi dlouho. A že se často zapíchne velmi hluboko. Podvědomě totiž cítíme, kde mají naši blízcí citlivá místa. Do nich se pak trefujeme s neomylnou přesností. To opuštění Buratinem pro mě bylo velmi bolestné proto, protože jsem jako novorozenec celý první měsíc svého života bojovala o život v nemocnici. V té době nemohli být rodiče v nemocnici se svými dětmi, a tak jsem začátek svého života, to nejzásadnější období, prožila bez svých rodičů, opuštěná.

Jsem si zcela jistá, že kdyby mi maminka řekla, jak to doopravdy s Buratinem bylo, má bolest by zdaleka nebyla tak velká. Věděla bych, že mě můj spojenec nezradil a neopustil.

Nechte děti plakat, když se jim něco stane, nezastavujte ani nepotlačujte jejich pláč. Přijměte ho a nechte proběhnout. Vaše dítě právě prochází léčivým procesem. Nemusíte dělat vůbec nic, stačí, když u svého dítěte budete. Můžete ho třeba držet za ruku, aby cítilo, že jste s ním. Pláč sám odejde, jak přišel a vaše dítě bude v pořádku.

Barbora Müllerová

www.barboramullerova.cz