Čtení pro inspiraci či zamyšlení

Omalovánky a staré fotografie

Měla jsem velmi těžké dětství. Tuhle důležitou skutečnost jsem si uvědomila až v době, kdy jsem se už nějaký čas více zabývala sama sebou. Také jsem zjistila, že rané dětství (první tři roky života) je nejzásadnější období lidského života, že je to období, kdy se formuje vztah k sobě sama, vztah k ostatním lidem, ke světu, v tomto období do sebe dítě otiskuje postoje, bolesti a strachy svých rodičů, je to období, které z velké části určí, jak bude člověk prožívat svůj život. Jestli bude svět vnímat jako přátelské a příjemné místo a bude se s důvěrou v sebe sama a v svět pouštět do dobrodružství, či bude svět vnímat jako místo, které je ohrožující a kde tudíž je potřeba za sebe bojovat, kde ostatní lidé jsou potencionální nepřátelé a kde život je plný nepříjemností. Uvědomila jsem si, jaké zásadní události a vlivy mě formovaly a pochopila, proč prožívám tolik utrpení na své cestě k uzdravení. Chtěla jsem ale mít důkaz, že opravdu hlavně mé rané dětství bylo velmi zatěžující. Napadlo mě podívat se na své staré fotografie. Našla jsem jednu pěknou fotografii, kde jsem vyfocená barevně spolu se svou sestrou. Jí mohlo být tak kolem dvou roků, mně asi tak tři a půl. Pozorně jsem se zadívala do očí mně i mé sestře. Její oči byly čisté, zářící, plné dětské naivity, mé byly plné bolesti...

Pak jsem si vzpomněla, že jako malá jsem vášnivě ráda vybarvovala omalovánky. Měla jsem štěstí, že mě v tom mí rodiče podporovali a neúnavně nakupovali stohy omalovánek. Zamyslela jsem se nad tím, proč jsem to měla tak ráda, a pak jsem to pochopila. Omalovánky byl můj bezpečný svět. Svět, který měl jasná pravidla, svět, který byl uspořádaný, svět, kde vše bylo na svém místě (každá barva někam patřila) a byl to svět, kde téměř nebylo možné udělat chybu. Prostě jste se nechali vést vybarvenou stranou a všechno bylo jasné. Byl to svět, kde byly jasné kontury a kde nečíhalo žádné nebezpečí. V tomto světě jsem byla svobodná. Mohla jsem si vybrat, kterou barvou začnu malovat, která bude další, či dokonce jsem mohla zvolit i jinou barvu, než bylo na předloze. Ale já nikdy nechtěla. Neměla jsem ráda omalovánky, kde byly barevné přechody a nejasné či moc tenké kontury. To se mi vůbec nelíbilo. Bylo to proto, že můj opravdový svět byl pro mně nebezpečný a nečitelný. Nerozuměla jsem tomu, proč se mi děje to, co se mi dělo, proč se mi nedostává lásky, proč jsem tak jiná než ostatní děti, a tak jsem si vytvořila svůj bezpečný a svobodný omalovánkový svět.

V době, kdy jsem si uvědomovala tu zátěž, kterou s sebou vláčím celý život, se ke mně dostala knížka Koncept kontinua. Je to úžasná kniha, pochopila jsem do hloubky mnohé o sobě a zároveň se mi velmi ulevilo. Ta kniha mi totiž dala naději. Odnesla jsem si z ní mimo jiné, že to, co jsem nabrala jako zátěž na svůj hřbet, nemusím vláčet s sebou až konce života, že každý organismus, pokud má vhodné podmínky a může se svobodně projevovat, sám směřuje k uzdravení. Prostě že je možné vyléčit i stará traumata a dosytit to, co syceno nebylo.

Pokud si vzpomenete na své dětství, na to, co jste dělali či nedělali rádi, pokud si prohlédnete své staré fotografie či si necháte vyprávět od svých rodičů, jací jste byli a čím vším jste prošli, může vám to zodpovědět spoustu otázek. Můžete dostat odpověď na to, jakým vlivům jste byli jako malí vystaveni a pochopit více o sobě. A o to jde. Poznat sám sebe. Protože když se důkladně poznáme, pak snadněji poznáme i své skutečné potřeby. Můžeme zjistit, na čem je potřeba pracovat, na co se zaměřit, abychom začali uzdravovat svůj život, abychom žili šťastně a naplněni i přes to všechno, co nám bylo životem naloženo.

Barbora Müllerová

www.barboramullerova.cz