Čtení pro inspiraci či zamyšlení

Proč je pro nás dětský pláč, vztek a vzdor nesnesitelný?

Dnes volně navazuji na článek Jak škodí nepřijatý dětský pláč?

Když byly mé děti malé, byl pro mě jejich pláč velmi často bolestným zážitkem. Byla jsem přecitlivělá a nechtěla jsem, aby mé děti trpěly, aby prožívaly negativní emoce. Navíc, pokud to byl pláč ze vzteku či vzdoru, pak jsem se cítila velmi špatně, často to bylo přímo k nevydržení. A tak jsem se snažila pláč nějak zastavit či před ním utéct. Ale děti mě se svým pláčem pronásledovaly, nenechaly se odvést do jiné místnosti, hned přišly zase za mnou, a já byla naprosto zoufalá, protože to bylo pro mě strašné. To bylo ještě v době, kdy jsem byla na začátku své vědomé cesty životem.

Hlavním důvodem toho, že jsem nedokázala jejich pláč či vztek v klidu přijmout, byla má vlastní zranění. Ono čím více máme v sobě nezpracovaných a neodžitých bolestí, potlačených emocí, čím více jsme v sevření ega, tím je pro nás těžší dětský pláč přijmout.

Často nás drásá a je to k nevydržení, ale je to tím, že se dotýká našich vlastních bolestí a oživuje je a z toho stoupá naše napětí. Navíc je pro nás často těžké přijmout nepohodlné chování vlastního dítěte proto, protože naši rodiče nám svobodu sebevyjádření neposkytli a my jako malí jsme se nemohli svobodně vztekat a odporovat. Podporováno bylo jen „vhodné" chování, které bylo rodičům příjemné.

Když sami sebe od těchto vlastních nezpracovaných zážitků z minulosti očistíme, když odžijeme, vypláčeme své staré bolesti, uvolníme zablokované emoce, oslabíme bujné ego, když jsme uvnitř čistší a svobodnější, pak přijímat bolest, pláč i vztek druhých je mnohem snadnější. To je má osobní zkušenost. Dokonce můžu už říct, že pláču ráda. I když pláču z bolesti, jsem už natolik vnitřně vyčištěná, že takový pláč vlastně už tolik nebolí, bolest průběžně odchází tak, jak vzniká či vychází na povrch, cítím spíš úlevu, že jdou emoce ven.

A myslím, že naše děti to mají podobně. Uvnitř jsou ještě čisté, takže velký pláč většina dětí prožívá sice intenzivně, ale uvnitř relativně v pohodě, pokud jim není bráněno plakat a vyjadřovat se svobodně. Takže naše bolest z toho, že naše dítě velmi trpí, když pláče, je zčásti naší projekcí, soudíme podle toho, jak to máme my.

Také jsem v minulosti zažila mnohokrát, že plakat bylo bolestné a bylo mi pak ještě hůř. A myslela jsem si, že to mají děti také tak. Nyní se má bolest odplavuje pláčem volně a není to zdaleka takové utrpení. U malých dětí si můžete často všimnout, že z velkého pláče najednou přejdou plynule do smíchu či radosti, tak jak pláčem odplavily všechno své napětí a jejich energie zase volně proudí a je jim krásně.

Proto pracujme na svých vlastních bolestech a zraněních tak, aby pro nás pláč našich dětí nebyl ohrožující záležitostí. Pracujme na své vnitřní svobodě, na osvobození se od svazujících myšlenkových vzorců tak, abychom mohli dát dostatečnou svobodu i svým dětem.

Už jenom to uvědomění, proč se při negativních emocích našich dětí cítíme špatně, je velký posun. Můžeme pak bolest a nebo vztek, který v nás naše děti probudí, svobodně a bezpečně vyjádřit a nechat odejít. (Více o tom si můžete přečíst v článku Bolest v duši.)

Budeme v té chvíli dobrým příkladem svým dětem, které uvidí, že ventilovat negativní emoce je v pořádku a zažijí, že to není nic nebezpečného, čeho by se měly bát. Ono totiž když určité projevy dítěti nedovolíme, pak ono do budoucna nebude umět se svou energií pracovat a může se ji bát projevovat.

Dovolme sami sobě i svým dětem dělat třeba i „bláznivé" věci, chovat se tak, jak to cítíme. Některé děti třeba rády křičí. Nechme je. Ony se učí pracovat se svou energií, učí se uvolňovat napětí, následovat své signály a puzení.

A pokud budou opravdu svobodné a budou moci vyjádřit vše tak, jak cítí, vyrostou z nich šťastní, spokojení a originální lidé, kteří obohatí náš svět.

Barbora Müllerová

www.barboramullerova.cz