Čtení pro inspiraci či zamyšlení

Bolest v duši

Dnes volně navazuji na Příběh o Buratinovi. V tomto příběhu mě maminka potrestala za nepořádnost tím, že řekla větu, která mě velmi ranila, způsobila mi velkou bolest.

Slova jsou velmi mocná a mohou snadno ublížit, zvláště pokud jsou mířena do citlivého místa. Ta slova se zapíchnou jako špendlík často do těch nejcitlivějších míst, protože podvědomě vnímáme, kde mají naši blízcí lidé citlivá místa. Čím je člověk otevřenější, tím je i zranitelnější, protože špendlík se neodrazí od „ochranného" štítu ega či strachu, ale pronikne často velmi hluboko. Pokud se však můžeme svobodně projevovat, tak ten špendlík můžeme ze své duše vytáhnout. Stačí si připustit a uvědomit to zranění, tu bolest, a nechat ji odejít spolu se slzami. Slzy jsou nesmírně hojivé a mohou ránu zcela zacelit. Pokud však nemáme možnost plakat třeba proto, že rodiče náš pláč potlačují nebo když jsme již dospělí, tak se třeba za slzy stydíme, pak nedáme možnost našemu organismu to zranění ihned vyhojit. To zranění nezmizí, i když už o něm nevíme, protože jsme ho zatlačili někam hluboko. To zranění je stále v nás a brání proudění naší životní energie. Prostě jako když přišpendlíte k sobě dva kusy látky, které se už nemohou volně pohybovat. V tom místě naší duše vzniká emoční blok, zamrzlá energie, která neměla šanci se projevit a projít naší bytostí ven. Někteří z nás mohou mít v sobě velké množství zapíchnutých špendlíků, zranění, která nejsnadněji vznikají v raném dětství, kdy jsme nejotevřenější. Naše duše ještě není uvězněna v „ochranném" obalu ega a chráněna štíty ze strachu. Jako malí vnímáme vše velmi intenzivně a do hloubi naší otevřené duše. Zraňovat mohou nejenom slova, ale i třeba situace, kdy nejsou respektovány naše přirozené potřeby. Většina z nás si s sebou nese mnoho zranění z raného dětství z nepřirozeného a nerespektujícího porodu, z předčasně přestřiženého pupečníku, z oddělení od matky...Tato zranění, pokud jsou hluboká a je jich více, pak mohou blokovat radost ze života, můžeme být zamrzlí, zatuhlí, může nám to bránit prožívat hlubší emoce nebo být spontánní. Nic ale není ztraceno, vše se dá napravit. Je možné bolest vytáhnout do vědomí a odžít ji. Mohou nám v tom pomáhat třeba naše děti. Ty velmi silně cítí, kde máme zapíchané špedlíky a často se jich dotýkají. Když se jich dotknou, ty špendlíky se pohnou a my ucítíme bolest. Často si myslíme, že tu bolest nám způsobil člověk, který se dotkl našeho špendlíku, a tak se obrátíme proti němu. Děti umí dokonale brnkat na naše špendlíky, dokážou brnkat na naše pošramocené nervy. Ale ony nám nechtějí ublížit, jsou to naši spojenci. Oni jen chtějí šťastné a veselé rodiče, kteří vyléčí svá vlastní zranění. Takto se mohou dotýkat našich špendlíků nejen děti, ale často i druzí lidé zcela nezáměrně. Mohou prohodit něco zcela nevinného, co se však dotkne našeho špendlíku a spustí to bolest. Pokud bychom v sobě neměli žádná zranění, žádné zapíchané špendlíky, tak by se nás ta slova dotknout nemohla. Když si toto uvědomíme, jsme na začátku cesty k uzdravení. Často je však těch bolestí mnoho a nedokážeme je snadno vyplakat, slzy nepřicházejí, i když bychom chtěli. Zranění jsou v nás už nějakou dobu a může to dát více práce. Někdy je potřeba povolit uzdu vzteku, který v sobě často máme, a který když necháme bezpečně odejít tak, abychom neublížili sami sobě ani nikomu jinému, pak teprve se může spustit hojivý pláč. Vztek můžeme vyventilovat mnoha způsoby. Často se vztek objeví v momentě, kdy se někdo dotkne našeho špendlíku. Pak je potřeba vědomě vztek odžít, neobracet ho proti osobě, která se nás dotkla. Ale vztek se může spustit i nějakou vzpomínkou či situací. Důležité je si uvědomit, že je to naše staré zranění, které se ozývá. Můžeme dupat, nadávat, křičet do polštáře, bušit do něj, můžeme házet věcmi o zem, můžeme do něčeho kopat. Můžeme si ve své mysli představovat různé věci. Nebojme se toho, naše představy nikomu neublíží a nám pomohou zbavit se vzteku a bolesti. Často přímo cítíme, co potřebujeme, máme třeba velkou potřebu něčím praštit o zem. Mně se nejlépe osvědčila papírová krabička s kapesníky, kterou můžete o zem mrštit velkou silou, ona vydá velmi uspokojující zvuk a nic se nerozbije a nikomu to neublíží. Nebojte se vlastních emocí, můžete vždy zastavit, pokud už toho na vás bude moc. Můžete vědomě zastavit vztek i pláč. A někdy je to potřeba. Nemůžeme všechno uzdravit hned, pokud máme hodně zranění, je potřeba je hojit postupně, abychom se nezahltili. Důvěřujte si, sami ucítíte, jak je to pro vás potřeba. Zezačátku můžete být opatrnější, než získáte důvěru v sebe sama a v to, že to zvládnete. Sám život vám bude v hojení pomáhat. Poslouchejte hlas své duše (intuici), ta vás nejlépe povede. Můžete si nechat pomoci i od nějakého člověka, který se léčením duše a starých zranění zabývá, je spousta metod, které to dokážou.

Pokud by všichni vyhojili svá zranění, nebyly by války, terorismus, nebylo by násilí. Všichni by žili spokojeně sami se sebou a v pokoji s ostatními. Sami nemůžeme uzdravit celý svět, ale můžeme uzdravit sami sebe. A to změní mnohé. Svým příkladem můžeme inspirovat lidi ve svém okolí a pomoci jim najít jejich vlastní cestu k uzdravení. A to není málo.

Barbora Müllerová

www.barboramullerova.cz