Čtení pro inspiraci či zamyšlení

Příběh o nudistické pláži

Jako malá jsem byla velmi stydlivá. Styděla jsem se za své tělo, a to přede všemi. I před svými rodiči. A možná, že právě nejvíc před nimi. Pak přišel den, kdy rodiče rozhodli, že pojedeme na nudistickou pláž. Vůbec jsem nechtěla jet, ta představa mě děsila. Ale neměla jsem jinou možnost. Musela jsem.

Jeli jsem autem asi 50 km. Pamatuji si ten odporný pocit, který jsem po celou dobu měla. Na mé duši bylo pácháno velké násilí. Byl to ten nejodpornější ze všech odporných pocitů, které jsem měla ve své vybavitelné paměti. Nejhorší byla ta bezmoc. Nemohla jsem vůbec nic dělat. Moji rodiče se mnou o tom nediskutovali. Prostě se jelo. Už si to úplně nepamatuji, ale jsem si téměř jistá, že jsem svým rodičům řekla, že nechci jet. Oni to ale nebrali v potaz.

Byl krásný letní slunečný den a já se téměř celou dobu smažila na dece na břiše. Byla to pro mne ta nejpřijatelnější poloha. Poloha, kdy bylo ze mě nejméně vidět. Ani jsem se skoro nekoupala, protože to jsem se musela otočit a nahá jít před svými rodiči i všemi cizími lidmi do vody. Moje utrpení trvalo dlouho, byli jsme tam skoro celý den. Nebo mi to alespoň tak připadalo.

Když jsme přijeli domů, měla jsem úplně spálená záda. Rudá jako rak. Kůže se posléze loupala v cárech. Bolest to byla velká, ale zdaleka to nebylo takové utrpení, jakým pro mne byl den strávený na nudistické pláži.

Prosím, nenuťte děti dělat věci, které nechtějí. Mluvte o tom s nimi. Nikdy nevíte, jaký k tomu mají důvod. Možná, že ani ony samy nevědí, proč to tak cítí, ale jejich pocit je to, čím byste se měli řídit. Vždy se najde nějaká možnost, jak jim vyhovět. Můžete je nechat samotné doma, pokud už jsou dostatečně velké, nebo můžete požádat příbuzné, kamarády, sousedy, známé, když ještě nemohou zůstat samy. A nebo z lásky ke svému dítěti můžete změnit své plány. Prosím, nepáchejte na nich násilí. Nikdy nevíte, jak velká může být jejich bolest. A duše často bolí mnohem víc než tělo.

Barbora Müllerová

www.barboramullerova.cz