Čtení pro inspiraci či zamyšlení

Smysl života

Možná jste si už někdy položili otázku, co je vlastně smyslem života. V tomto článku bych vám chtěla odpovědět. Smyslem života je život sám. Viděli jste někdy malé děti, jak jsou šťastné, když si hrají? Když objevují svět všemi svými smysly, když všechno potřebují zakusit na vlastní kůži? Šťastné děti a šťastní lidé se neptají po smyslu života, oni ho totiž žijí. My, co už žijeme málo, se často začneme sami sebe ptát, proč vlastně na světě jsme, jaký to má smysl. Máme pocit, že už všechno známe, už jsme to zažili či viděli, slyšeli, četli o tom. No a právě v tom to vězí. My už život neochutnáváme a nevychutnáváme. My už jen přežíváme. Ale uvědomit si takovou věc je nesmírně významné a léčivé. Protože pak můžeme začít svůj život uzdravovat. Můžeme začít znovu ochutnávat, zakoušet. Zakoušet, jaké to je, cítit vítr ve vlasech, cítit hřející slunce v zádech, slyšet ptáky, jak zpívají, protože jejich malá srdíčka přetékají radostí ze života. To všechno můžeme. My všichni. Pokud budeme doopravdy chtít. Protože pak začneme hledat. Budeme hledat cestu zpátky k životu, zpátky k sobě. Protože uvnitř nás je ten život, jen už tolik neproudí, jako třeba když jsme byli malými dětmi. Není nutné nést svůj smutný úděl trpícího a přežívajícího člověka do konce života. A když budeme doopravdy hledat, pak začneme nacházet. Můžeme si začít užívat každodenní život. Život, který je pokaždé jiný tak, jak se měníme my i svět kolem nás. Život, který se mění s každou vteřinou právě proto, že je životem. Protože kdyby se neměnil, pak by nebyl živý. A opravdový život je nesmírně živý a nesmírně vzrušující. Nikdy nevíme, co bude v další vteřině. Toto můžeme pociťovat, když uvnitř nás znovu začne proudit život, energie, láska. Nazvěme to jakkoli. To není důležité, jak tomu budeme říkat. Důležité je to cítit. Pokud jednou ucítíme, ucítíme opravdový život proudící skrze nás, pak už budeme chtít ty krásné pocity zakoušet znovu a znovu. V takových chvílích, kdy se cítíme naplněni, v takových chvílích doopravdy žijeme a už se neptáme.

Mnozí z nás už ani nevnímají proměny ročních období, nevnímají, jak se život mění, protože uvnitř sebe stále nosí všechny své starosti a problémy a soustředí se na ně. Jsou v nich doslova uvězněni. Ale stačí opravdu jen málo. Stačí uvědomit si, že to chceme jinak, že to chceme změnit, že chceme žít. Protože pak se začneme dívat na svět s otevřenýma očima. Začneme vnímat svět kolem nás i svět uvnitř nás. Začneme přesouvat své vědomí, svou pozornost k životu, přestaneme ji tolik věnovat své mysli. Naše mysl totiž nejsme my, naše mysl je jen mezera mezi tělem a duší. Mezera, která se může zvětšovat, když ji budeme živit svou pozorností. Mezera, kterou můžeme zmenšovat a oslabovat už jen tím, že poznáme, že to nejsme my. Ano, je naší součástí, ale nejsme to my.

Otevřené oči vidí mnohé. Mohou vidět lásku na každém kroku. A když tu lásku vidíme, tak se jí začneme sytit. Budeme plnit svou duši láskou a ona ji bude nasávat jak houba. Protože na to naše duše čeká. Čeká, až ji naplníme. Pak budeme prožívat vzrušující život, který může i bolet. Ano, můžeme i trpět, protože i utrpení k životu patří, ale budeme trpět jinak. Méně. Budeme vědět, že naše utrpení má nějaký smysl. Budeme vědět, že trpíme proto, abychom se oživili. Život sám nám bude v oživování pomáhat. A i když budeme nějaký čas trpět, tak pak se zase můžeme radovat. O to více, oč větší byla naše bolest.

Barbora Müllerová

www.barboramullerova.cz