Blaire - New Avengers

1.

"Musím ji najít" přechází po místnosti.

Přestanu vnímat co mu ostatní říkají, koukám se jen na něj.

Nevidím mu do tváře, nikomu tady.

Všichni jsou ve stínu.

Vidím jen obrys jeho postavy, vypadá to jakoby na sobě měl nějaké brnění.

Asi mu řekli něco co ho naštvalo, protože se prudce otočí a křičí.

"Najdu ji s vámi nebo bez vás je mi to jedno!"

Vchází pomalu do rohu místnosti kde svítí sluníčko.

Viděla bych kdo to je.

Už se blíží, už má ve světle jednu nohu.

Vidím lesknoucí se červenou část brnění.

Chci se podívat na jeho obličej, ale probudí mě hlas.

"Blair vstávat!" vtrhne máma do dveří.

"Ano! Pane bože už to skoro bylo" zakleju a posadím se.

"Copak? Zas ten sen?" sedne si ke mě.

"Jo, ale tentokrát je to jiný, nikdy jsem neviděla ani kousek a dneska jo, viděla jsem to červený, lesknoucí se" zarazím se uprostřed věty a podívám se na její obličej.

"To je jedno, byl to jen sen" usměju se na ni.

"Jistě" řekne a zatváří se tak jako nikdy.

Tak zle, hrozně zle.

"Děje se něco?" zeptám se.

"Ne, jen už jsi velká holka" řekne nepřítomně a odejde.

"Ehm, dobře" řeknu do prázdného pokoje.

Obléknu se, vezmu si tašku a jdu do kuchyně na snídani.

U stolu se baví máma s tátou a máme ke snídani zase hnus, v téhle domácnosti se nedá najíst.

"Město vyhlásilo stav ohrožení, musím dnes na prohlídku k zdravotní způsobilosti. Asi mě naverbují" slyším jak táta řekne.

"To ne!" obejme ho máma.

"Hodně štěstí" utrousím a dál se snažím najíst.

"Hm díky Blairo" řekne hnusně.

"Buďte si hnusný jak chcete, stejně už ten život nemůžu mít horší, vyrůstala jsem s vámi a vy jste na mě po celou dobu hnusný, nebaví mě to snášet. Nic jsem vám neudělala tak mi sakra řekněte proč?!" vstanu a bouchnu do stolu.

Dívám se jim do očí a poprvé za celou dobu vidím výraz co mě překvapí.

Je to výraz pochopení a soucitu.

"Cože?" vydechnu a pustím slzy.

Nevěřila bych že tenhle pohled někdy uvidím.

"No my" začne táta.

"My nejsme tvoji rodiče" skočí mu do řeči máma.

Je mi jedno, že pod sebou nic nemám a spadnu na zem, stejně si okamžitě sedám.

"Není ti nic?" ptá se táta ale ani jeden se nepohnuli.

"Jsem ok" řeknu hnusně.

"Ani se tomu nedivím, celou tu dobu se ke mě chováte tak hnusně" podívám se do země.

"Měli jsme jen úkol tě hlídat, nesměli jsme si tvořit žádný citový pouto a museli jsme zařídit aby jsi k nám nic necítila, jinak to nešlo promiň, jinak by jsme se chovali hezky" slyším v mámině hlase brekot.

"Jak se jmenujete? Jak vám mám říkat? Proč jste mi řekli pravdu?"

"Anne" podívá se na mě.

"Peter" taky se dívá.

Neodpovím jim a čekám na další odpověď.

"Nás úkol byl chránit tě do doby než dospěješ a začneš si vzpomínat" řeknu oba.

"Na co vzpomínat? Proč?" zvednu se a jdu k nim.

"Nevíme, nic nevíme, řekli jsme ti všechno" ohradí se Anne.

"Promiň, že jsme se celou dobu tak chovali, nebylo to správné" lituje Peter.

Chci jim odpovědět, ale ohluší mě výbuch po mém pravém boku.

Odhodí mě to pryč a já si instinktivně kryju hlavu.

Podívám se kde jsem a jsem na ulici.

Náš dům hoří.

Chci se tam vrátit ale zamnou křičí holčička.

"Sakra" zakleju pro sebe a otočím se k hořícímu domu zády.

"Mami!" brečí nad mrtvým tělem.

Všímám si letadel co nad námi prolétají, tohle není konec, ještě budou bombardovat.

"Musíš jít semnou" přiběhnu a beru ji za ruku.

"Maminko!" brečí pořád.

"Hned!" snažím se překřičet okolní výbuchy.

Táhnu ji za ruku sebou do bezpečí.

No tak, přemýšlej, kde bude bezpečno.

V přemýšlení mě přeruší letadlo přímo nad námi co vypustilo bombu.

Utíkám rychle za jeden z paneláků.

Jen tak tak jsme to stihly.

Jsme opřené na zdi paneláku a vidíme jak létají kusy aut a domů.

Uslyším praskání.

Ten panelák se hroutí.

Už tenhle příběh mám pár dní napsanej, sice jen pár kapitol, ale nápad tu byl už dva týdny zpět. Rozhodla jsem se, že dneska bude ten den D a vydám vám první kapitolu :) Doufám, že vás příběh zaujme. Napište mi kdyžtak do komentáře co se vám líbí a co ne, jak vás to zaujalo a jestli chcete číst dál :)