Blaire - New Avengers

36.

"Znervózňuje mě jak chodíš sem a tam, přestaň" okřiknu ho.

"Musíš si sednout, věřit mi a připravit se na peklo" řeknu pak.

"Cože?" Zastaví se konečně.

"Věř mi prosím a jenom si sedni a uklidni se, snaž se držet v klidu za všech okolností" řeknu mu.

Pak pustím všechen hněv a strach ven, znovu a znovu vzpomínám na tu situaci kdy mi strhl triko, kdy Fury odcházel a nechal mě v tý cele s ním.

Všichni venku začnou křičet bolestí hlavy a složí se na zem. Clint vypadá vyčerpaně. Tolik bolesti a strachu je těžký snést když vás k tomu netrénujou jako mě.

Když jsem si jistá, že máme tak 10 sekund na útěk pomůžu Clintovi a utíkám s ním přes popadané lidi, kteří bojují se strachem a zlostí.

"Jarvisi otevři výtah!" Křičím když stojíme před Starkovým místem.

"Slečno, to jste vy?"

"Ne santa claus byl jsi hodný? Jasně že to jsem já a jestli brzo neotevřeš naučím se programovat a naprogramuju ti holčičí hlas" dveře výtahu se otevřou.

"Kde je Stark?" Ptám se ve výtahu už víc v klidu.

"Zařídím aby čekal u výtahu"

"Díky"

Clint už je schopný sám stát, trochu se drží za hlavu, ale vypadá už líp.

Když se dveře výtahu otevřou padnu okamžitě Starkovi kolem krku.

"Co se ti stalo?!" Sleduje mou košili a škrábance po těle.

"Potom, oba dva nás hledá Fury se svými strážemi, on se potřebuje vyspat, řekni mi, že víš jak to zařídit" můj vážný výraz musí být přesvědčivý, protože Stark přemýšlí.

"Jarvisi, nikoho sem nepouštěj dokud to já nepovolím, jakejkoliv pohyb u výtahů mi nahrávej a hlavně hlaš"

"Ano pane"

"A ty se jdi oblíct, dostanu ho na gauč" vidím tu vrásku mezi očima co má, strachuje se o mě.

"Děkuju" znova ho obejmu a málem se rozbrečím, dám mi pusu na tvář a já odejdu do svého pokoje.

Otevřu skříň, ale ucítím že mám na sobě hnusnej smrad potu toho vězně co se po mě sápal.

Sundám si košili a hodím ji na zem. Koukám se do zrcadla na svoje poškrábané tělo, vzpomínám si na jeho dech, na všechno.

Uteču rychle do sprchy, všechno to ze sebe smýt. Ale ne vždy tohle pomáhá.

Když se vysprchuju najdu si ve skříni něco pohodlného, smaragdově zelený volný triko a k tomu obyčejný černý legíny, vlasy si nechám mokré a rozpuštěné. Než vyjdu z pokoje vezmu ještě košili ze země.

Jdu přímo ke krbu naproti gauči a mrsknu tam košili do ohně, koukám se jak hoří a pak si sednu vedle Starka. Pořád nemůžu spustit oči z košile, mám v očích slzy vzteku.

Stark mě obejme a zmáčkne mi konejšivě rameno. Uvelebím se a položím si na něj hlavu, jeho vůně je uklidňující, poslouchám jenom jak mu tluče srdce a usnu.

Nevím na jak dlouho jsme usnula ale počítám že na moc dlouho ne, Stark mě pořád drží a jsem pořád u něj.

"Musím z něj vymlátit duši, ten vězeň bude trpět" nechám oči zavřené a poslouchám.

"Vím že si rád hraješ na Robina Hooda a lamače dívčích srdcí ale brzdi, tímhle ničeho nedokážeš" Stark už je asi klidnější, vrací se mu sarkasmus a vtip v hlasu.

"Ty to nechápeš?!" Vykřikne Clint.

"On ji přitlačil ke zdi, sundal ji triko, chtěl ji sundat i spodní prádlo, sahal na ni! Jenom se podívej kde všude má škrábance!" Pokračuje potichu ale s důrazem.

Stark se nervózně poposune, mění polohu, to dělá když je z něčeho hotovej. "Kdo?!" Cítím jak je napjatej, řekl to jen s čistým vztekem, kterej z něj vyzařuje cítím to, ne vždycky je výhoda být empatik.

"Fury tam poslal vězně na tuhle prácičku" když to Clint dořekne slyším že se zvedl, teď už nemůžu dál ležet a nic nedělat, vystřelím do sedu a rozhlížím se kam Clint šel.

"Hej vy dva, sakra!" Oba dva spražím pohledem.

"Teď je důležitý být tady! Jestli mě chcete chránit tak mě neopouštějte! Děláte jakoby něco provedl vám" zvednu se a znechuceně odejdu.