Blaire - New Avengers

27.

"To není pravda" obejme mě kolem ramen.

"Ne já ho zabila" chytím si spánky a začnu sebou pohupovat.

"Je živý!" Křičí mi do ucha.

"Lžeš" houpu se dál.

"Nehýbal se! Nedýchal!" Teď si stoupnu.

"Ty lžeš!" Podívám se na něj, mám chuť ho propálit pohledem.

"Tvoje oči" vydá ze sebe. Otočím se abych se prohlédla v železných dveřích. Opravdu, moje oči ledově září.

Musím se uklidnit nebo mu něco udělám. Zavřu oči, svěsím ruce dolů. Otočím se na Steva, ale leknu se.

Stev je u mě a cítím jeho rty, drží mě za pas a jemně mě políbil. Chvíli stojím jako opařená, ale pak se rozhodnu mu polibek vrátit.

Odtáhne se a zašeptá "je v pořádku, leží v nemocnici, tam kde předtím ty" pohladím ho po tváři na znamení díků.

Odtáhnu se a začnu po zemi hledat masku. Protože absolutně nevím kudy kam potřebuju Jarvise.

Masku najdu a Jarvis je naštěstí v obrazu. "Navrhuji se převléct než půjdete" hned se ozve v masce.

Otočím se na Steva, ale nekoukám na něj, spíš za něj do dálky abych mohla přemýšlet.

"Stejně ještě spí, klidně se převleč" kývne na mě Stev.

Jdu tedy podle Jarvise do svého pokoje. Masku si můžu sundat tady Jarvis je.

"Jarvisi? Kde všude máš přístup?" Najdu si černé tričko a k tomu hnědou koženou bundu, světlé džíny a vlasy si hodím do culíku.

"Moc velký rozsah nemám, jen po místnostech pana Starka" v tom případě si musím vzít masku ať chci nebo ne.

"Díky" masku zvednu ze stolu a zatím ji mám jen v ruce.

Vystřelím ze dveří přesným krokem k výtahu, tam se s Jarvisem rozloučím a budu muset s ním mluvit přes masku.

Když čekám než výtah sjede dolů nasadím si masku a snažím se v ní zorientovat. Všude jsou nějaké informace a nevím co všechno.

"Shoď to z toho displeje"

"Hotovo"

"Uf, to je lepší" konečně něco vidím.

Výtah cinkne, nadechnu se a vykročím ven. "Dej mi na displej cestu do nemocnice" objeví se mi po zemi žlutá čára kterou následuju.

Všichni kdo mě potkají koukají jako bych byla Avenger. To mi dělá mráz na zádech, snažím si jich nevšímat.

Dojdu ke dveřím které moc dobře znám a vím že on je za nimi. Sundám masku a dám si ji do kapsy.

Jsem odhodlaná vzít za kliku, ale pak se leknu tak, že poskočím.

"Co se vlastně stalo?" Neotáčím se, vím že to mluví Banner.

Zadívám se na kliku a sevřu ji silněji "nehoda, byla jsem v simulaci a myslela si, že on je protivník, byla jsem zády netušila jsem" slzy se zase vydraly na povrch.

"To je dobrý, neudělala jsi to schválně a on žije, bude dobrej co nevidět" stiskne mi ze zadu rameno.

"On ale nedýchal" ptám se spíš sebe, jestli třeba nejsem magor.

"Na chvilku ne, ztratil dost krve, nevypadalo to dobře, ale zvládl to" položím svoji ruku na tu jeho kterou má na mém rameni.

"Děkuju" zašeptám a chytnu za kliku. 3,2,1...otevřu.

Vejdu dovnitř a těkám očima po místnosti, pak vidím lehátko v rohu místnosti, vedle něj jsou přístroje a slyším jen znepokojivé pípání. Vím, že Banner vešel zamnou a zavřel dveře, ale nijak si ho nevšímám.

Vykročím směrem k lehátku. Ještě pořád spí. Prosadím se vedle něj na židli a sleduju jak se jeho hrudník pravidelně zvedá, dýchá.

Ten pohled mě uklidňuje.

"Jsem tu s ním ve dne v noci, až se probudí dám ti vědět" popojde Banner k nám.

"Nepřipadá v úvahu zůstávám tu" odbudu ho.

"Blair, buď rozumná, jak dlouho jsi nespala?" Snaží se mě přemluvit, ale nemá to cenu.

"Vyspím se i v sedě" názorně mu ukážu.

"Dobře zůstaň si tu, ale budu tě hlídat, jsi unavená tohle smrdí nějakým kolapsem" kývnu hlavou a přitáhnu mu vedle sebe židli.

Doufám že jsem vás tou "smrtí" nevyděsila :D Přece někdo tak úžasnej jako Stark nemůže umřít že ano :D Nevím kdy, ale poodhalím vám, že podobnej zvrat se tam stane...neřeknu ale jak komu a kdy, jen si buďte napnutý 3:D