Blaire - New Avengers

20.

"Já vím že tam jsi Steve!" Buším na dveře.

Otevře dveře, je jen v kalhotech, asi spal. Má svalnaté tělo a rozcuchané vlasy, za normálních okolností bych zrudla, ale teď mi to vztek nedovolí.

Vejdu dovnitř a odstrčím ho z cesty, jen na mě nechápavě kouká.

"Blair? Řekneš mi konečně o co jde?"

"Proč jsi mi vlastně tak pomáhal?!" Nevim jestli mám něco rozbít nebo se rozbrečet.

Zavře dveře a popojde blíž dovnitř. "Co to je za hloupou otázku?" Vypadá ustaraně.

Chvíli na mě kouká a čeká na odpověď, ale já nevím co mu na to mám říct, jestli mu mám dát pěstí nebo co.

Protože kdybych mu dala pěstí tak by to vyjádřilo všechno. Uvědomil si, že mu odpověď nedám, přejde ke mně na metr blízkosti a zadívá se do země.

"Mám tě rád a záleží mi na tobě, budu tu pro tebe vždycky. Já, já tě miluju" vypustí do ticha a ještě víc sklopí oči jakoby něco provedl.

První co mě napadne je já tebe taky, ale pak si vzpomenu na tu sázku a hněv se ve mně znovu nahromadí.

"Já myslela že se zrovna ty nebudeš zahazovat s malou holkou, která nedokáže nic a musí ji všichni ochraňovat, včetně tebe...Zrovna ty, velký Kapitán Amerika, který je silný na tolik aby uzvedl co chce, jen jeho ego na něj trochu padá. Tak proto jsi mi pomáhal? Proto?! A ještě jsi mě natolik ponížil, že jsi na mojí slabost? Víš co? Jdi do prčic! Nepotřebuju nic, zvládnu to i bez toho aby jsi si něco dokázal!!" neovládnu se a vystřelí mi ruka.

Dala jsem mu pěstí. Silná bolest mi okamžitě projela rukou, rána ho trochu vyvedla z míry, ale spíš je překvapenej. Začnu ruku vyklepávat a chodit dokola abych bolest zmírnila.

"Sakra! Jau!" nadávám nahlas. Kapitán se natáhne, aby mě vzal za bolestivou ruku, ale já škubnu a zacouvám směrem ke dveřím.

"Ublížila jsis?" koukám na něj jako na vraha.

"Ne, jenom máš tvrdý kosti" zadivím se co za blbost jsem to vlastně řekla.

Pousměje se, asi nad mou blbostí, ale hned zas nahodí ustaraný výraz. "Ukaž mi to" zase se natáhne.

"Nic to není" řeknu už normálním tónem, trochu jsem tou bolestí vychladla a taky tím, že dostal pěstí. "Mně to tak nepřijde" nedá se odbít, ale já už vyběhnu ven a jdu zpět za Starkem.

Po cestě na chodbě jdu vzpřímeně, nejradši bych kolemjdoucím řekla něco ve stylu právě jsem dala pěstí Kapitánu Amerikovi nebo tak něco, ale nevím jestli na to mám být hrdá, chudák.

***

"Tak co, furt dýcháš?" ušklíbnu se a promnu si bolavou ruku. "Hodně tě to štve?" hned odpoví Stark.

Dál nic neřeknu jen přejdu k němu, stojí před obrazovkou a snaží se vypilovat svůj nový oblek. "Kolikátý už to je?" Podívá se na mě s obavami z odpovědi.

"Model 10, ale na kusy už to ani nepočítám" odbude mě. "Ten co jsi rozbila byl můj nejnovější" začervenám se.

Pak jen mlčky sleduju jeho práci a žasnu nad tím kolik věcí najednou dělá. Po nějaké době kdy vyzkouším všechny možné pózy aby mě ruka nebolela už nevím jak ji mám dát a začnou mi slzet oči.

Zatnu zuby a druhou rukou si oči promnu. "Sleduju tě už od doby co jsi vešla, ukážeš mi konečně tu ruku?" Říká jen tak mimovděk.

Zasměju se sama pro sebe "ano pane doktore" ironicky mu podávám ruku.

Jemně se dotkne ruky a já na něj zasněně koukám, tak tohle je ten táta který mi chyběl, ten který je mi tak podobný.

Bolest nebolest nedokážu to zastavit a padnu mu do náruče, z očí mi tečou slzy...slzy smutku, že jsem ho nepoznala dřív...slzy radosti, že jsem konečně s ním.

"Mám tě ráda tati"

Ta slova mě zahřejí u srdce a cítím jak mě stiskl ještě silněji.