Blaire - New Avengers

9.

Nemůžu přece chodit bosa. Zkusím se podívat po nějakých botách a kde jinde by měl boty než ve skříni. Otevřu skříň a udiví mě pohled na úhledně poskládané oblečení vevnitř. Okamžitě se podívám na spodní část skříně.

Zaraduju se sama pro sebe když tam vidím černé vysoké boty na tkaničky. Obuju si je a utáhnu tkaničky co nejvíc to jde, abych v botách mohla trochu chodit, jsou totiž o hodně větší než moje noha.

Chvíli jen tak přecházím po pokoji a přemýšlím, pak si povzdychnu nudou a sednu si na postel. Uchechtnu se zavrzání pod mým těžkým dopadem a ještě na posteli párkrát poskočím pod zámiňkou vrzavého zvuku.

Rozhlédnu se a hledám sebemenší zajímavý bod. Ale dřív než ho najdu slyším klíč rachtající v zámku. Zazmatkuju, ať je to kdokoliv nechci aby věděl že jsem tu slídila.

Rychle si lehnu a hodím na sebe peřinu. Snad v čas, dveře se skřípavě otevřou. Chvíli je ticho, asi se na mě kouká, pak jsou slyšet kroky a zavření dveří. Kroky se blíží k posteli.

"Vím že nespíš" tenhle hlas chci slyšet momentálně ze všeho nejmíň.

"Eh, Kap-teda Steve. Jak to myslíš?" Nervózně si sednu.

"Znáš někoho kdo spí v botách?" Usměje se a na chvíli mu pohled sklouzne na moje nohy.

"Promiň, jen jsem nechtěla aby jsis myslel že tady nějak šmíruju, byla mi jen zima" sklopím oči.

"A už není?" Ptá se starostlivě.

"Ne, děkuju" usměju se a koukám se na něj.

"Můžeme pokračovat v rozhovoru co jsme vedli?" Sedne si na postel vedle mě.

"Ne!" Křiknu a odskočím od něj. Odskočím tak moc že spadnu na zem.

"Jau" zakleju pro sebe.

"Dobrý?" Hned vstane a jde mi pomoct.

"Nepřibližuj se!" Vypísknu zase, vstanu a rychle couvám. Instinkt mi říká ať dám ruce před sebe, to dělám když mám strach. Ale já je nechám podél těla, nechci aby se mu něco stalo.

Můj strach není o mě, ale o něj.

"Nic se neděje" snaží se postupovat ke mě, ale já ho zase okřiknu.

"Nechci ti zase něco udělat" na chvíli zaváhá, ale pak pokračuje dál.

"To nic nebylo, jsem v pohodě" dává ruce nad hlavu jako gesto že je v pořádku.

Už je u mě. Otočím se zády k němu do stěny a poskládám se na zem do klubíčka.

Cítím jeho ruce jak mě obejmou a pak mě zvedne v náručí. Podívám se na něj a v jeho očích hledám strach, nejistotu, cokoliv.

Ale nenajdu to, má přesvědčený výraz. Je si jistý v tom co dělá a mě vyvádí z míry. Jak si může být tak jistý když já nejsem?

Položí mě na postel a sedne si vedle mě. 

"Věřím tomu že to zvládneš, mluv" promluví do ticha.

"Všechno už víš, zajímala by mě ale jedna věc" cítím vztek co ve mě roste.

"Cože?" Překvapeně se na mě dívá.

"Jsem teď kvůli tomu co jsem udělala vězeň?" Snažím se uklidnit aby se nestalo nic co nechci.

"Jak tě to napadlo?" Začne se hlasitě smát.

"Ty dveře byly zamknutý!" Jeho smích mě vytáčí.

"Jen abych tě nemusel hledat po celým heliklaéru" řekne naprosto vážně.

"Nikdo tě tu nedrží, jen si klidně jdi" dodá po chvilce.

Teď si připadám jako dítě co si vzalo bez dovolení lízátko, stydím se za to co jsem řekla. Dívám se do země a nervózně si mnu rukávy mezi rukama.

"Promiň" odhodlám se.

Neodpoví, zvedne se a odejde, dveře za sebou nechá otevřený. Potupně se zvednu, sundali si jeho svetr a boty, dám to do skříně kam to patří a bosa odejdu.

Vyjdu ven na chodbu a snažím se jít co nejrychleji, abych se vyhla lidem.

Dojdu do místnosti ve které jsem byla úplně poprvé, v místnosti za laboratořemi. Oddechnu si když vidím Bannera jak tam sedí a něco si čte.

"Prosím, potřebuju pomoct" prolomím ticho.

Snad se kapitola líbí:) jinak já mám super zprávu!!!:) Udělala jsem talentovky na školu kam jsem chtěla!! Jsem tam!!:3 takže mám teď velkou radost:D