Star Trek Trosečníci

27. Kapitola

Bylo krásně. Emma i Khan se koupali v jakési tůňce. Potom se dali znova na cestu. Celou dobu si povídali. O hudbě, o jídle, o umění. Emmu překvapilo kolik toho Khan věděl. Pravda, první polovina 21. století. To bylo jeho. Vždyť tam vlastně žil. Emma se smála všem jeho vtipům. Mnohdy ani nepochopila základní pointu. Ráda si ji potom nechala vysvětlit.

A Khana to bavilo. Byl na pusté, no dobrá pusté ne, planetě s velmi atraktivní ženou, která si nemyslí, že jeho přízemní a všem známé vtipy jsou nudné. Jak moc ho to potěšilo.

K večeru se dostali k jednomu malému jezírku. Jak Emma děkovala bohu, že vyslyšel její prosby a navedl ji k nějakému hezkému místu. Usadili se do trávy a pozorovali západ slunce. Byla to krásná chvíle. Khan jí potom u ohně vyprávěl své historky z dětství. U všech se velmi pobavili.

Emma si nepřála, aby tyhle krásné chvíle skončily. Jenže si poté vždy připomněla své postavení a podobný. A hlavně to, jak dopadl pan Spock.

Ulehli ke spánku. Pravda Khan usnul okamžitě. Ještě ke všemu Emmu objímal, jako nějakého velkého plyšáka. Na druhou stranu Emma nemohla spát vůbec. Počítala minuty a čekala, kdy se objeví klingoni a černovlasého mladíka odvedou. Sranda, že nad tím takhle uvažovala.

Tak kolem třetí ráno, asi tak by to Emma odhadla, ucítila šimrání a pomalu se rozložila na milióny atomů.

Složila se na studené kovové podlaze. Khan se hned vzbudil a rozhlížel se okolo. Byla to stoprocentně klingonská loď. Stěny byly do tmavě ruda až hněda a dvojice válečníků byla taky dobré vodítko. Klingoni něco řekli a namířili na ně zbraněmi. V Khanovi, jako by to hrklo a vyskočil na nohy. Vytáhl Emmu na nohy taky a strčil ji před sebe. Ruku jí dal kolem krku a nebylo jí jasné jestli ji používá, jako živý štít nebo jestli ji chrání. Vzhledem k tomu, že ona byla ve předu a Khan ji dost nepříjemně držel pod krkem, tak odhadovala ten štít.

„Střelíte a zabijete ji jasný," zamával Khan s Emmou. Té to bylo velmi nepříjemné. Klingoni na něj už namířili zbraně, ale nestříleli.

„Khane?" zeptala se Emma poněkud rozrušeně a rozhodně vyděšeně. Ten s ní jenom zatřepal, aby byla ticho.

„Pusťte ji a vzdejte se klingonskému impériu," prohlásil jeden a výhružně zamával pistolí. Nebylo to nic platné. Khan jen zesílil stisk na Emmině hrdle. Ta zaskučela bolestí. Klingoni tomu nevěnovali moc pozornosti a dokonce přiběhli další. Khan tam dál pevně stál rozhodnutý ji klidně zabít. A to bylo nejděsivější. Představa, že vás chce usmrtit někdo jen kvůli svobodě. Znala takové příběhy z knih. Nikdy si, ale nepomyslela, že by se ten příběh mohl odehrát jí.

Khan najednou znejistil a zjemnil stisk kolem Emmina krku. Ta se rychle vyvlékla z jeho sevření. Klingoni samozřejmě rychle vypálili z pistolí. Celé se to seběhlo velmi rychle. Khan se potom zhroutil na zem. Klingoni k němu udělali pár kroků a odnesli ho. Emma se tam opírala o stěnu a jen se modlila, že ji nezabijí nebo něco podobného.

Najednou se zpoza jednoho rohu vynořil vulkánec. Emma věděla, že to je velvyslanec Sarek. Narovnala se a trochu upravila.

„Doufám, že vám moc neublížil," řekl rychle. Většina klingonů, již odešla spolu s novým vězněm.

„To ani nestojí za řeč," usmála se Emma, ale podvědomě si hladila hrdlo. „Už je tu pan Spock?"

„Ne. Právě ho jdeme přenést. Mohla byste odejít z plošiny?" optal se černovlasý muž. Emma rychle zareagovala a slezla dolů na normální kovovou podlahu. Vulkánec pokývnul hlavou klingonovi obsluhujícímu transportní paprsek. Ten něco naklikal na panelu a za chvíli se objevil i druhý vulkánec.

Pozdravil se s velvyslancem a pak je oba odvedli na ošetřovnu. Pravda, nebyla moc kvalitní, ale to bylo doktorem. Doktorem, který z hloubi duše nesnášel pozemšťany a jim podobné. Jinak vše proběhlo v pořádku a večer se už blížili k hlavní planetě klingonské soustavy Kronos.