This is revenge.

Dlouhý nudný dny..

Natasha: Sedla jsem si na místo a porozhlédla se po té nudné třídě. Učitelka se dobelhala ke katedře a do své už vrásčité ruky si vzala třídní knihu. 

,,Tak, jak už jsem říkala, za týden se bude konat výlet. Půjdeme do kina a to ještě s jednou školou. A vy se budete chovat normálně! Jasné?"

 Naše třídní učitelka s námi asi nechce mít žádné problémy, a tak utahuje provaz už na začátku školního roku. Mně je to jedno. Chci střední školu jen přežít, případně si udělat vejšku, a žít si krásný a pohodový život. Je to na hlavu. Nikdy to nemůže být tak, jak si představuju. Už jenom proto, že nevím, jestli si najdu někoho, s kým ten svůj klidný život přetrvám.

Přemýšlela jsem nad hloupostmi do konce hodiny. Úča nám jen rozdala lístečky, které máme doma nechat od rodičů podepsat, aby rodiče věděli o co se jedná. Je mi líto lidí co rodiče nemají. Ale většina lidí které znám, jsou z toho docela v pohodě. Nebo navenek to alespoň nedávají najevo. Někdy je prostě lepší své city skrývat. Hlavně pro dobro ostatních. Co to melu. Je hrozné být bez rodiny, a nebo bez někoho kdo by vás podržel.

Když ta dlouhá hodina skončila, mohli jsme jít konečně domů. Do uší jsem si dala sluchátka, přehodila si přes záda školní batoh, a do rytmu hudby jsem se vydala na zastávku. Tam jsem vyčkala pár minut, než konečně můj žlutý autobus přijel. Bylo září, ale tady už docela zima. Vlastně jako skoro každý měsíc.

Nastoupila jsem do autobusu a sedla si na mé oblíbené místo - vzadu u okna. Zavřela jsem oči a nechala se unášet hudbou. Díky tomu že jsme dnes měli jen dvě hodiny, mám dost času na přípravy na zítřek.

 Bylo skoro jedenáct hodin odpoledne když jsem dorazila domů. Mám to celkem daleko. Když jsem vystoupila z autobusu, upravila jsem si svou černou patku a vzala si do ruky telefon. Měla jsem tam esemesku od táty.

 Až přijdeš domů, dej si něco k jídlu. Šel jsem k Pavlovi. Táta.

Je to stejné jako dřív. Skoro ho nevídám. Stále mi říká že je u Pavla (jeho nejlepší kamarád) a pracuje. Přitom všichni víme co tam dělá. Správně. Chlastá.

Otevřela jsem dveře a místo toho, abych si vzala něco v kuchyni jsem vyběhla schody do svého pokoje. Tam jsem se zamkla. Jako to dělám poslední dobou stále. Odhodila jsem batoh na místo kam patří, a lehla si na záda na své letiště. Stýská se mi po mamce. Ukápla mi neposlušná slza, hned jak jsem si na ni vzpomněla. Okamžitě jsem slzu setřela. Ohnula jsem se pod mou postel a vytáhla velký deník. Otevřela jsem ho na stránce, kde jsem skončila a začala psát.

Den utíkal jako voda a už byl večer. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem celej den nejedla. Sešla jsem tedy schody a z lednice si vytáhla jogurt. Díkybohu nebyl prošlý. V kuchyni jsem ho snědla, a pak se vydala zpět do svého mírně depresivního pokoje.

 Naproti dveřím je velké okno s černými závěsy. Můj pokoj je vymalovaný do šedé barvy, jen jedna stěna je posprejovaná mými kresbami. Uprostřed se rozléhá velké letiště. Pak už jen v rohu stojí můj psací stůl pro potřebné věci do školy a vedle něj velká skříň se zrcadlem. Všechno je zbarveno do tmavě hnědého dřeva.

Sedla jsem si ke stolu a z pod něj vytáhla svůj batoh. Podle rozvrhu jsem si připravila na další den. Když jsem to měla hotové, přešla jsem k posteli a až do noci si četla svou oblíbenou knížku. Další můj velmi oblíbený koníček. Miluju knihy. Miluju samotu. A miluju horké kapky vody, které na mě právě teď padají ze sprchového koutu. Když jsem se umyla a osušila, nastavila jsem si budík na 5:30 a šla spát.

Tenhle týden to bylo jen samé učení a čtení. Ve škole to ubíhalo hrozně pomalu, ale dožila jsem se i víkendu, který utekl jako voda. Komplet celý jsem ho pročetla. Táta se domů vrací jen na noc. Přijde mi už zbytečné na něj čekat. Dřív jsem na něj čekávala s otázkami kde byl, co dělal, a proč také není někdy se mnou. Ale časem mě to omrzelo, a tak mu jen nechávám připravenou večeři a lísteček většinou na dobrou noc. Nechybí mi. Zvykla jsem si na samotu.

Už je neděle večer a já si připravila jen kabelku, kterou jsem si měla vzít do toho kina. Přemýšlela jsem co si vzít na sebe. Do kina moc nechodím, nebaví mě to a je tam na mě moc lidí. Nakonec jsem si vybrala černé legíny s křížky, tílko s nápisem "Thanks For Nothing," černou koženou bundu a černé boty značky vans, na které jsem si vydělala minulé prázdniny a hrozně jsem je chtěla. Vše jsem si připravila na židli a odebrala se do postele. Mé hodiny nade dveřmi ukazovaly 22:50. Nejvyšší čas jít spát. Snad zítřek nějak přežiju. Dobrou noc.

****

Ahojkyy! Je tu další část příběhu. Tentokrát je delší než obvykle, ale prostě mě to baví a nějak jsem se rozepsala. Pokud budu schopna ještě dnes napsat další část, vyjde hned zítra :* Tak zatím pa lidičky, uvidíme se u další části :*

Byeee :3