This is revenge.

Přátelé?

Danny: Je taková. Nezkažená. Sladká. Musel jsem ji poznat blíž. Bojím se, že jí ublížím. Že si ublížíme navzájem. Hodil jsem cigaretu na zem a zašlapal ji. ,,Kde bydlíš? Mohl bych jít s tebou.. a doprovodit tě."

Přišlo mi hloupé se jí na cokoliv ptát, ale nějak začít musím. Tedy chci. Koukala se na mě pořád jako na obrázek, a mě to hrozně rozptylovalo. Začal jsem si hrabat ve vlasech, jak je u mě zvykem. Málokdy s někým mluvím. Ještě méně s nějakou dívkou. Asi melu totální hovadiny, ale vytáhl jsem krabičku od cigaret. ,,Dáš si?" řekl jsem. Ona se mi podívala do očí a párkrát zamrkala. Ihned mi došlo, že jsem řekl chybu! ,,Eee.. ne ne ne. To jsem neřekl jasný? Promiň.. jen.." ,,Bydlím daleko. Až v Riponu, jestli to tam znáš." Bylo od ní hezké že se mě snažila zachránit. Musel jsem se pořád dívat okolo. Jakoby jsem věděl že tu někde je. Zatl jsem pěsti a snažil se uklidnit. Není tu. Není to možné. Určitě. Snaž se být v klidu. 

,,Ripon.. něco mi to říká, ale asi jsem tam nebyl. Myslíš.. že no.. mohl bych jet s tebou, a pak by jsme zašli.. třeba.. třeba do kina?" Byl jsem hrozně nervózní a ona taky. Líbila se mi. Připomínala mi.. ne. Nebudu na ni myslet. Tak mi chybí. Má sestra. Byla tak mladá. Nezasloužila si to, a on za to zaplatí. Byl jsem asi dvě minutky mimo a tak trochu nevnímal co mi odpověděla.

,,Co?" řekl jsem jako totální pako, ale ji to rozesmálo. I mně z jejího úsměvu začaly cukat koutky. ,,Říkala jsem, že.. dobře. Půjdeme tedy? Nechci aby mi ujel.. nám ujel.. autobus." Kývl jsem a vyšel za ní. Všiml jsem si jak si oddychla, když šla kousek přede mnou. Můj pohled sjel na její zadek a nohy. Nenápadně jsem si skousl ret. Je opravdu libová.

Až v autobuse jsme se trošku rozpovídali. Říkala mi o její rodině, i když trošku třesoucím se hlasem. ,,Říkala jsi mi věci hlavně o tátovi.. co mamka?" zeptal jsem se jí s úsměvem. ,,Nerada.. no nerada o ní mluvím. Už tu není." ,,To.. promiň.. jsem hloupej, to jsem nechtěl. Omlouvám se." ,,V pořádku. Jsi milej." řekla a podívala se na svá kolena. Uviděl jsem jak se červená. Roztomilost sama.

Natasha: Neměla jsem to říkat. Kdybych mlčela, teď bych se nemusela cítit trapně. Nechápu jak si zrovna mě mohl všimnout. To mám opravdu takové štěstí? Je zvláštní. Je jinej než ostatní. Jde z něj trošku strach. Třeba u školy.. ty jeho zaťaté pěsti. Vůbec jsem netušila o čem přemýšlí. Doufám, že vše dopadne tak jak má..dobře.

****

Ahooj, je tu další část:D Omlouvám se, sama vím že jsou kapitoly docela o ničem ale nemám nějak nápady na tento příběh, pokusím se to zlepšit:D :)

Byee :*