This is revenge.

Vykulená

Natasha: Nastalo to. Velká přestávka je tu. Celé hodiny jsem o tom přemýšlela. Mám jít? Nebo ne? Zůstala jsem ve třídě ještě nějakou část přestávky, ale nakonec jsem se sebrala, a opravdu šla na to místo, kde jsme se měli sejít. 

Už tam na mě čekal. Pomalu jsem k němu došla. 

,,Ahoj"

pozdravil mě a mile se usmál.

Kývla jsem na pozdrav a radši jinak mlčela.

,,Víš.. chtěl jsem se ti omluvit za včerejšek.. jsem trošku jinej.. víš jak.. takže.. promiň."

Musela jsem se usmát. Je to hrozný pako.. možná není tak špatný.. prolétlo mi hlavou. Však ho ani neznám. Nemůžu ho hned soudit. Ani z jedné strany.

,,Neomlouvej se.."

Koukala jsem si na nohy a hrála si s prsty. To jsem dělala vždycky, když jsem se styděla, a nebo když jsem byla nervozní, a to jako teď opravdu jsem. 

,,Zajdeš se mnou ještě někdy ven?" 

Kývla jsem a konečně mu věnovala jeden pohled a i upřímný úsměv.

On se na mě tak zvláštně zadíval.. Naklonil hlavu na stranu. 

,,Wau. Jsi opravdu hrozně hezká."

Zazvonilo akorát na přípravu, a tak jsem musela jít zpátky do třídy.. Na to co řekl jsem mu radši neodpověděla. Šílela jsem z něho v hlavě.. vlastně ještě dřív než on si všimnul pořádně mě.. 

Odešla jsem tedy do třídy a zbytek dne na něj myslela.. představovala jsem si.. jaké by to bylo kdyby jsme byli spolu.. jako opravdu spolu. 

Škola skončila a já si jen přehodila batoh přes rameno a vydala se směrem ven ze školy a pak na autobusovou zastávku. Jedna má část ho chtěla potkat.. přála jsem si, aby mě doprovodil na tu zastávku, a abychom si spolu povídali. Dnes asi ne. 

Narazila jsem sluchátka a čekala. Občas koukla na hodinky. Pořád nic nejelo. Musela jsem se ujistit že to jede. Čekala jsem tu snad přes půl hodiny.. pořád nic. Opřela jsem se o nějakou značku a pořád čekala.. dalších deset minut. Pak už jsem se ale opravdu naštvala. Málem jsem vyletěla z kůže, když jsem viděla, že je tu napsáno, že dnes a ani zítra autobus nejede. Stala se prý nějaká porucha či čo.. byla jsem naštvaná.

 Sundala jsem si sluchátka, a hned jsem chtěla zavolat tátovi. Ale to na autobusové zastávce zrovna zastavilo černé Porsche 918. Skoro jsem vykulila oči. Wau. 

Ignorovala jsem to. Tedy do té doby, než někdo stáhnul okénko a podíval se na mě. Nepoznala jsem tam někoho známého, měl na sobě totiž černé brýle. Tak jsem jen koukala dolů. 

,,Nechceš svézt?"

Zvedla jsem hlavu a málem mi upadla, když jsem pod brýlemi zahlédla Dannyho. Co tady sakra dělá?? A v tomhle autě? On řídí?? Neměla jsem slov. Danny vystoupil z toho fára a kráčel si to v kožené bundě ke mně. Pohodil přitom jednou hlavou. Byla jsem úplně mimo. Pak jsem si uvědomila, jak jsem oproti němu musela vypadat já. Tak trapně mi bylo. 

,,Autobus ti nejede.. takže.. ?"

Polkla jsem. Nechtěla jsem, protože jet takovým autem.. to si prostě nezasloužím.."

,,Já..táta.. on.. určitě pro mě přijede."

,,Ještě jsi mu určitě nevolala. Nemusíš se stydět."

Chtěla jsem být už doma. Ignorovala jsem ho a šla s ním k tomu autu.. Nasedla jsem si koukala na Dannyho jak řídí..

****

Ahoj, já vím, zase je to kapitola docela o ničem.. 

Omlouvám se:D

Doufám, že i tak se líbí :*

mějte se, byee :*