Heartfelt (H.S. cz)

#19

„Co to děláš?" začala jsem se smát, když jsem uviděla jak Harry skáče kolem plotny a něco kuchtí.

„Chtěl jsem udělat snídani, ale nezvládám to," vydechl a opřel se se skloněnou hlavou o linku.

„Chceš pomoc?" pořád jsem se smála. Bylo to zvláštní, vidět Harryho, jak se snaží dělat něco, co mu nejde. Nikdy jsem ho takhle bezradného neviděla. Vždycky mu všechno šlo a najednou...

„Jo, prosím," zvedl hlavu a kouknul se na mě se štěněčím pohledem.

„Tak fajn," přešla jsem k němu a podívala se na tu spoušť. „Tohle jsou vajíčka?" podívala jsem se na pánvičku, kde byli totálně spálené vajíčka.

„Byli," opravil mě a pak se uchechtl. „V tomhle jsem fakt nemožný," zakroutil pobaveně hlavou a já musela souhlasit.

Všechno jsem vyhodila a uklidila. „Nějaký plán? Na co máš chuť?" zeptala jsem se ho.

„Hmm, možná bych měl na něco chuť," sjel mě pohledem a trochu se přiblížil.

„Dobře, uděláme palačinky," rychle jsem se otočila a začala hledat věci na přípravu palačinek.

Slyšela jsem jeho úšklebek, ale nic jsem na to neřekla. Krev se mi hrnula do tváří jenom při pomyšlení na dnešní ráno.

„Zamíchej to, já zatím rozehřeju olej," řekla jsem a podala mu mísu s těstem.

„Fajn," vzal si míchačku a začal.

„Dej tam ještě mouku," řekla jsem a hlídala olej na pánvičce.

Harry přešel k lince a vytáhl mouku. „Co když to zmrším?" zamračil se na mouku.

„Myslím, že to zmršíš tak či tak, takže je to jedno," musela jsem si dloubnout.

„Helé," zasmál se a hodil po mě mouku.

„Cože? Tos neudělal," koukla se na něj s vyvalenýma očima.

„Myslím, že jo," nakrčil nos a kývl hlavou.

„Tak fajn," vzala jsem taky mouchu a sypla mu to na hlavu. Jeho kudrlinky byli teď bílé a já se musela zasmát. Vypadal vtipně. Zasmál se a rozpoutal nekonečnou válku bílé mouky, která, teď už, byla všude.

„Ááá," smála jsem se jako šílená, když mě chytl za boky a přitáhl si mě zády ke svému hrudníku.

„Už budeš hodná?" zašeptal.

„Možná?" provokovala jsem ho.

„Tak to neberu," zaryl své prsty do mých boků a začal mě lechtat. Zapištěla jsem jako šílená a začala se kroutit, pod jeho doteky.

„Co se to tady děje?" vyrušil nás hlas, který přicházel ode dveří.

Harry mě přestal lechtat, ale ruce z mého těla nespustil.

„Ahoj Gemmo," řekl s úsměvem.

„Ahoj," pípla jsem stydlivě.

„Vy jste čísla," zasmála se pobaveně Gemma a vydala se po schodech nahoru.

_

Po tom, co jsme se nasnídali a uklidili ten pořádek, jsme nasedli do auta a vyjeli k mému baráku.

„Děkuji Harry," usmála jsem se.

„Za co?" zazubil se na mě. Hned mi bylo jasné, na co naráží. Cítila jsem jak se červenám.