Heartfelt (H.S. cz)

#25

Dneska jsem toho moc nenaspala. Pořád jsem musela myslet na Harryho chování a celkově na nynější

situaci. Jak to teď bude probíhat? Co se stane ve škole, až se potkáme? A na tréninku? Tohle jeho chování mě bolí a ničí. Vím, že uvnitř je Harry stejný, jako na začátku. Přece se nemůže člověk změnit lusknutím prstu, ale doufala jsem, že se tuhle svou stránku bude alespoň snažit schovat. Alespoň přede mnou. Ale asi jsem se spletla. Pořád je arogantní a egoistický, jako na začátku našeho poznání. Ani nevím, co mě přinutilo se k němu uvázat. Možná to byl jeho procítěný pohled. Jeho oči, které se chovají úplně stejně, jako Harry. Když je naštvaný, potemní, když šťastný, zazáří. Je to jeho osobní kouzlo, které ohromí naprosto každého. Jsem si na sto procent jistá, že odejít úplně od Harryho nedokážu. Jedině, kdyby to bylo vyloženě jeho přání. Protože přeci jenom, mám ještě nějakou důstojnost, které se nehodlám vzdát.

S hlubokým povzdechem jsem nasedla do mého broučka a vyjela ke škole.

_

„Čau kámoško," oslovila mě hned Alis, když jsem přišla do třídy.

„Ahoj," vydechla jsem a posadila se na židli.

„Co se děje?" zeptala se hned. To jsem na tom až tak špatně?

„Nic," vynutila jsem úsměv, který připomínal spíše nějaký škleb.

„Lžeš," řekla rázně.

„Ne, jenom jsem unavená, moc jsem toho nenaspala," zakroutila jsem hlavou. Proč ji vlastně lžu? Nejsem v pořádku a poznal by to i slepý. Navíc, je to má nejlepší kamarádka, tak proč ji to prostě neřeknu?

„Tohle ti nežeru, jasný?" ukázala na mě prstem. „Promluvíme si později," luskla a otočila se na odchod. Kam jde? Máme přeci hodinu, ne? Ach Bože. Nevyznám se už vůbec v nikom.

„Co hodláš dělat?" zeptala jsem se na svou myšlenku a otočila se čelem k ní.

„Jdu se domů prospat," pokrčila ramena. „Taky bys měla jít," mrkla na mě a tím poukázala na celý můj dnešní stav.

„Díky za radu, teď už běž," zamračila jsem se na ni.

_

Jako většinou, Harry tady není. Je to zbabělec. Vždycky od problému uteče. Proč nemůže prostě přijít a vyříkat si to? Proč zvolil možnost nepřijít? Mrzí mě jeho přístup k věci. Takhle se problémy řešit nedají.

_

„Čau Paule," pozdravila jsem trenéra, když jsem přišla do sálu.

„Mio, jsem rád, že si tady," pohladil mě po rameni. „A máš tu dokonce i svého partnera. Výjimečně!" poslední slovo křikl, aby to slyšel i Harry.

Otočila jsem se směrem k němu. Seděl na lavičce, zády opřený o bílou stěnu. Taky nevypadal úplně nejlíp. Velké kruhy pod očima svědčili o nedostatku spánku a rozcuchané vlasy o jeho nervozitě. Pohledem jsem byla zapíchla do jeho očí, které směřovaly k zemi. Koukal na podlahu a nevnímal okolí.

„Dneska pokračujeme v sambě, tak něco dělejte," tleskl Paul a pustil hudbu.

Pohledem jsem zase stočila k Harrymu. Tentokrát se na mě díval. Jeho pohled absolutně nic neříkal. Nevím, co si mám myslet. S hlubokým výdechem vstal ze svého dosavadního místa a vydal se směrem ke mně. Stála jsem tam, jako solný sloup a absolutně nevěděla, co mám dělat.

„Čau," vydechl nevzrušeně.

Nadzvedla jsem jedno obočí a založila si ruce na hrudi. Chci vysvětlení a hned, nebo se odsud nehnu.

„Jdeme tančit?" zamračil se, když viděl můj postoj.

„Ne Harry. Prvně mi vysvětlíš tvé chování," zakroutila jsem nad ním hlavou. Zkouší mě? „Proč se najednou chováš takhle? Myslíš si, že když už si mě dostal, tak se změníš zpět na toho Harryho, který mě nenáviděl? Ale proč? Proč tohle všechno děláš? Proč se takhle chováš? Zrovna nevím, co si mám myslet," povzdechla jsem si a ruce pustila podél mého těla.

„Nechovám se, jako bych tě nenáviděl," řekl pouze, ale do očí se mi nepodíval.

„Tak jak se teda chováš?"

„Tak, jako bych tě měl rád," pohledem těkal po celé místnosti.

Cože to právě řekl? Jestli se takhle chová k lidem, které má rád, tak asi nechci být člověk, kterého má rád. Naprosto ho nechápu a jsem dokonale zmatená.

„Co-cože?" vykoktala jsem ze sebe zmateně.

„Prostě tě mám rád a žárlím, chápeš?" teď už se mi díval pevně do očí. „Když jsem tě viděl tančit s tím idiotem, prostě se ve mně něco zlomilo a já si uvědomil, jak mi na tobě záleží. Kurva," řekl přísně, jako by se bál to říct. „Jak ti všechny figury s ním vychází a najednou jsem se bál. Bál jsem se, že ti to takhle bude vycházet i s někým jiným a náš vztah půjde do hajzlu," vydechl a frustrovaně si prohrábl svoje kudrlinky.

„Taky tě mám ráda, Harry," usmála jsem se, při těchto slovech. „Tohle ale není pravda. Nikdo ne nemůže nahradit," zakroutila jsem nevěřícně hlavou. „Musíš mi věřit. Nesmíš každého, na kterého se podívám hned zabíjet pohledem. Musíš ve mně mít nějakou důvěru, víš? Nejsem jako ostatní tvoje vztahy, nevztahy. Myslela jsem, že to už si, ale zjistit," dořekla jsem a čekala na jeho odpověď, která ale nepřicházela.

„Já vím, jen na to nejsem prostě zvyklý," pohled stočil někam za mě. Zase. „Mám vztah, který je konečně normální. Nechci o tebe přijít, proto se chovám jak čurák," podíval se mi do očí a chytl mě za obě mé svěšené ruce. „Nevím, jak se mám chovat. V tomhle jsem nový, musíš mě pochopit," opřel si čelo o to mé a dýchal mi na tváře. Zavřela jsem oči a užívala si jeho dotek.

„Taky to pro mě není nějak známé, Harry. Jsem na tom úplně stejně, jako ty. Možná proto tě z části chápu, ale taky vím, že bez důvěry tohle nebude fungovat," dořekla jsem svou myšlenku.

„Já vím, omlouvám se," políbil mě na čelo. „Nechci se ztratit," svýma rukama omotal mé tělo, čímž mě zabalil do hřejivého objetí.

Nevadilo mi, že mi Harry neřekl, že mě miluje. Sama nevím, co přesně k němu cítím. Vím, že asi nikdy nikoho nemiloval, já také ne. Proto ho chápu. Milovat někoho je strašně hluboký cit, který nepřijde sám od sebe. Proto jsem byla neskutečně ráda, že mi řekl alespoň ty slova, které mě zahřály u srdce. Mám tě rád...

Najednou mi připadalo všechno tak hezčí. Byla jsem v bezpečí a cítila jsem se konečně šťastná. Ale na jak dlouho? Vím, že přijde den, kdy bude další překážka a mi ji budeme muset zase přeskočit, ale obavám se, že přijde den, kdy už můj, anebo jeho skok nebude dost vysoký, abychom to zvládli. A toho se děsím ze všeho nejvíc. A jsem si tak nějak jistá, že ten den jednou přijde a bude jen na nás, jak se s tím popereme. Ale do budoucnosti nevidím a ani nechci. Proto si užívám přítomnost a nebojím se, co se bude dít dál. Vždyť slavný výrok zní: Budoucnosti, nikdo živý neujde. Ne? Takže to prostě nechám plout a uvidíme, jak se s tím vyrovnáme. Je to jen a jen na nás...